Červený trpaslík - Část 53. - Jen sympaťáci II
Rimmer se vrátil zpět, na Červeného trpaslíka ze zrcadlového vesmíru, zrovna ve chvíli, kdy se generátor paprsků s prskáním zhroutil. Ale Lister, Kryton,Kocour ani Kochanská tam nebyly. „Kde jsou všichni?“ zeptal se sám sebe. „Odešli do zrcadlového vesmíru chvilku po tobě.“ Ozval se zpoza rohu výdejní automat na cukrovinky.
Všude bylo spousta ohně. Štiplavý kouř z pálící se umělé hmoty a gumy Rimmera nepříjemně pálil do očí a nutil ho ke kašli. Rimmer běžel. Opravdu běžel, nikdy před tím takhle neuháněl, i když měl povinný trénink při němž měl běžet jednu míli a při tom běžel jen tři sta metrů aby nevypadal tak zmoženě při návratu do přespávací buňky. Běžel co nejrychleji do chemické laboratoře na palubě „L“. Už, už byl u výtahu do něhož chtěl nastoupit, když v tom ho něco tvrdého praštilo zezadu do temene jeho, na krátko ostříhané, hlavy. Rimmer se svalil na zem, oklepal se a pomalu se začal sápat na všechny čtyři, když zahlédl co ho tak nevybíravým způsobem dostalo na zem. Byla to perfektně vychlazená cola z automatu na cukrovinky, jemuž dlužil pět centů za čokoládovou tyčinku. Poté zaslechl i jeho posměšné chichotání ale to už jeho pozornost zaujala jiná věc. Lístek se vzorcem protilátky proti koroznímu mikrobu pomalu hořel. Najednou si Rimmer všiml další zvláštní věcí, někdo před ním stal. Někdo v sandálech a v až na zem dlouhé černé kápi, s kosou v jedné ruce. Zprvu si myslel, že umřel a nějakým obludným omylem se ocitl v hipiovským pekle. Ale to se pletl, neumřel, ale smrtka si pro něj přišla. „Arnolde Jidáši Rimmere“ oslovila jej temná postava „pojď se mnou.“ Arnold se postavil a položil ruku kapucínovi na rameno. Smrtka pokračovala v proslovu „Půjdeme k řece Styx, kde vložíš …“ Rimmerovi z ničeho nic vystřelilo koleno dopředu, přímo smrtce do slabin. „Dnes ne kamaráde. Jen sympaťáci umírají mladí.“ Řekl a dal se na útěk. Smrtka se v kleče svíjela v křeči, při čemž se zmola jen na větu. „To se mi ještě nestalo“.
Rimmer utíkal po palubě „L“ k laboratoři. Na štěstí se korozní mikrob k laboratoři nestačil dostat, nebo se to tak na první pohled zdálo a když vešel do místnosti, plné počítačů, zkumavek, hořáků a jiných pomůcek, se mu jeho zdání potvrdilo. Arnold přispěchal ke konzole, vytáhl ohořelý papírek se vzorcem protilátky a začal jej vyťukávat na klávesnici. V tom spěchu si bohužel nevšiml, že značný kus vzorce chybí. Na strojích na přípravu chemikálií začali nejprve svítit všelijaká světýlka pak se rozezněly různé motůrky a větráčky. Asi za patnáct minut byl roztok hotov. Rimmer jej popadl a rychle běžel k nejbližšímu požáru. Zastavil se u výtahu jímž před chvilkou přijel a který je nyní napůl rozložený korozním mikrobem. Rychle tekutinu chrstl do ohně a čekal na nějaký výsledek. Zpočátku se nedělo nic. Krůpěje potu mu pomalu stékaly po zádech až na kostrč a nestoudně si pokračovaly dál. Najednou se něco začalo dít. Rimmer nakoukl blíž aby viděl co se děje. Oheň změnil barvu z oranžové na zelenou a s praskavým zvukem se z ohně začal valit nafialovělý dým. „Kruci!“ Odtušil Rimmer správně, že se asi něco nepovedlo. Chtěl se proto co nejrychleji vrátit do laboratoře a zkusit to znovu.
Když se ale otočil zahlédl na konci chodby tmavou postavu. Sebral proto hasičskou sekeru ze zdi a schoval se za nebližší bednou s bůh ví čím. „Mě jen tak nedostaneš“ brblal si sám pro sebe když se krčil za bednami. Posta už byla velmi blízko. Asi pět kroků. Rimmerovi se zrychlil tep. Pot z něj tekl jako z obtloustlého stěhováka, co právě vynesl pračku do osmého patra v paneláku bez výtahu. Postava byla vzdálená tři kroky, když Rimmer vyskočil zpoza svého úkrytu a mrštil sekyrou. Postava se s lomoze připomínajícím chrastění plechovek sesunula k zemi. „Rimmre? Jsi to ty?“ zvolaly z konce chodby další dvě postavy. Až po chvilce Rimmerovi došlo, že to co trefil hasičskou sekyrou je Kryton, který teď šilhal na sekeru zaseknutou doprostřed svého čela, a ty dvě postavy na konci chodby jsou Lister a Kochanská. „Krucinál, kde jste se flákali?“ vyštěkl Rimmer „málem jsem tu vypustil duši!“ „Asi před půl hodinou se nám povedlo dostat ze zrcadlového vesmíru. Získali jsme tam nanoboty, kteří z vraku lodi dokáží udělat zcela novou loď ve velmi krátkém čase.“ Vysvětloval Lister „Kocour je teď na nákladové plošině a dohlíží na rekonstrukci Kosmika“ „Asi bychom měli co nejdřív vypadnout“ vložila se do rozhovoru Kochanská „tahle chodba se za chvilku zhroutí.“ Lister popadl sekyru zaseknutou v Krytonově hlavě a pokoušel se ji vytáhnout. Nešlo to. Odšroubovali tedy hlavu, vzali bezvládné tělo a všichni běželi na nákladovou plošinu.
Když doběhli na plošinu Kosmik byl téměř hotov. Kocour v elegantním koženém kabátku z imitace tučňáka stál v průlezu do raketky. „Rychle, pospěšte si.“ Pobízel ostatní. Konečně se všichni usadili a Kocour mohl zapnout motory a … nic. Nic se nestalo. Kocour se pokusil znovu nastartovat. Zase nic. Oheň venku se pomalu přibližoval. „Nanoboti nejspíš ještě nedodělali motory.“ řekl Lister. „Proč jim to, sakra, tak dlouho trvá.“ začal se Rimmer rozčilovat a pobíhat po střední palubě. „Nedáš si toast?“ ozval se švitorka, mluvící toustovač. „Neotravuj!“ zaječel nervózně Rimmer zpod stolku se skenerem. „Dobrý, opečený toast.“ nedal se odbýt. Najednou se toustovač cítil nějak zvláštně. Tenhle pocit ještě nikdy necítil, ještě nikdy totiž neletěl průlezem z Kosmika ven a neroztříštil se o podlahu nákladové plošiny. Ve chvíli, kdy Rimmer zavřel za toustovačem dveře, se Kocourovi konečně podařilo nastartovat motory.
Kosmik se pomalu zvedl z rampy a letěl k nákladovým vratům, které se se skřípotem pomalu otvírali. Když vyletěli ven, nabrali směr k vraku lodi Einstein. Kde se mohli zásobit novými hlavami pro Krytona.
