Proc je smutek na mé tvári?

Proc tam úsmev nezazárí?

Proc mi tak smutno je?

Proc doufám jen v nadeje?

Težko se ríkají taková slova

Ale já je v sobe nechci dusit znova.

Strach mám

A ve zmenu jen doufám.

Po tom všem mi prijde,že máme od sebe srdce dál,

Jakoby nekdo neco z naší lásky vzal.

Mé city jsou však porád stejné

Co ale na tom sejde…

To ty preci víš,

Snad budou zase naše srdce blíž.

Bojím se,že nesu vinu

A jen chlad a velkou zimu.

Moje svedomí me porád týrá

A s myšlenkami hádky mívá.

Asi chci zase to,co nemužu mít

Zbývá mi o tobe jen snít.

Pokud bych sny chtela splnit,

Musela bych toho hodne zmenit.

Bojím se ale zmen a bojím se sebe

Moje duše mé telo porád zebe.

Hreje me už snad jen srdce a myšlenky

A na nekoho vzpomínky.

Víš…naší lásce asi není práno,

Asi to má osud jinak dáno,

Ale já i když budu tiše nedelat nic

Ver,že snažit se budu porád víc.

Chci jen za jedinou vec ted bojovat

A tebe chci milovat.

Však jediná vec me trápí ted,

Bojím se,aby neomrzel te semnou svet.

Bojím se,že jinou si zacneš hledat

A me nebudeš již chtít shledat.

Snad je to jen strach a není to pravda

To by má ruže štestí zvadla.

Vždyd drží me štastnou to málo

Co mi smí být zatím známo.

Málo to pro me ale není,

Snad do budoucna se nic nezmení.

Bojím se casu,bojím se o tebe

A vycítám si uplakaný pohled na nebe.