Loučení
Hlavu pokorně skláním,
oči smutně přivírám,
srdce své si bráním
a lásku k Tobě již zapírám.

Nechci ji již dále znát,
nechci sebe zase proklínat,
že naivní a pošetilá jsem,
že šla jsem za tím trapným snem.

Že nemělo to cenu-to je jisté
i když mé tělo zůstalo jen pro Tebe čisté,
dotčené jen svitem Měsíce,
ale zjizvené steskem velice.

Neměla jsem uvěřit,
že i já mohu šťastná být,
vím, že nesmím nikdy více k Tobě jít,
protože začala bych opět o nás dvou snít.

Nechci už nic pokazit,
ale chci všechno vrátit zpět,
neměla jsem lásku svou prozradit
a raději sama procházet tento svět.

Hlavu jsi mi zamotal,
skoro rok života vzal,
ale nové zkušenosti zase dal
i když za rohem ses mi možná smál.

Co je v Tvé mysli netuším
a co v srdci raději nechci vědět,
až jednou u vás na dveře zabuším,
tak klidně zůstaň sedět…

To se totiž stát nemůže,
odjíždím teď pryč,
snad mi odloučení pomůže
a strhám ze srdce ten omotaný bič.

Až přijedu, nebudu již anděl s polámanými křídli,
už nebudu mnou vztekem v rukou písčitou zem,
možná už nestrávíme spolu ani malou chvíli,
ale budu doufat, že budeš navždy mým přítelem.

Každý má svůj tajný cíl
a já si chtěla utrhnout lásky velký díl,
nezvládala jsem své city ani emoce,
pokud jsem Tě moc otravovala, tak omlouvám se velice.

Tak našla jsem ten kouzelný zvonec
a udělám s ním za vším konec
a srdce své konečně oprostím od Tebe
a budu myslet na svou budoucnost a na sebe