29.Leden 2008
Kdysi jsem četl, že se láska - mimo jiné - pozná tak, že jste si jisti, že se s onou osobou můžete procházet den a noc a noc a den a pořád si budete mít o čem povídat… Nevím, jak u vás, ale u mě to vždycky platilo do puntíku!
Dnes však chci psát o přátelství. Jeden z mých velmi dobrých kamarádů byl kdysi mým nepřítelem, nemohl jsem mu přijít na jméno. Čas však spoustu věcí mění a co se včera zdálo nemožné je dnes realitou a snad i samozřejmostí. Sice se třeba dlouho nevidíme, ale při dalším setkání to není vůbec poznat, jako by se ten mezičas odloučení rázem setřel.
Pak jsou ale přátelství, a ta mě vždy utvrzují v tom, jak málo člověk o skutečném zákulisí fungování světa ví, u kterých se jen čeká, až se ti dva lidé potkají. Prostě již přátelé jsou a jenom o tom nevědí, neb ještě neměli možnost prvního kontaktu. To se prostě dáte náhodou do řeči či do psaní přes web s někým naprosto „cizím“ a „neznámým“, ale už během několika vět poznáte, že ta osoba není vůbec cizí či neznámá; že máte podobný pohled na svět, podobný druh humoru, líbí se vám podobné věci a podobné věci vás rozčilujou a pokud náhodou narazíte na nějakou „neshodu“, tak zjistíte, že ji nejen respektujete, ale že na ní také může něco být a že vás vlastně obohacuje. Také máte takové přátele?
15.Říjen 2007
Také jste obdobnou větu, milé dámy, vypustily někdy z úst směrem ke svému partnerovi ve fázi definitivního a „navždy“ loučení? Ptám se z čistého zájmu – jsa inspirován páteční diskusí s kamarádem…
Většina z Vás, pokud už disponuje jasněji formulovanou vizí, koho k sobě, uvádí jednu z partnerových požadovaných vlastností (krom toho, aby se neopíjel, byl věrný, tolerantní, byla s ním zábava, myl si nohy a krk; později aby nedrobil na kanape, nenechával v koupelně špinavé ponožky a nezapomněl na výročí seznámení), aby byl hodnej.
Nevím, jestli se vaše „ženština“ shoduje s obecnou češtinou ve významu slova „hodnej“. Jestli to znamená, že se (nejen) k partnerce chová slušně a s respektem (v ostřejší verzi: nebije ji a v budoucnu asi ani děti), nebo že je to takovej můj „trouba, celkem neškodnej, bez vlastního názoru, kterej udělá, co mi na očích vidí a neotravuje, když chci jít ven sama s kámoškama, kterého můžu podvádět a stejně na mě zase počká s kytkou po tréninku“. Prostě „hodnej“, protože se o něm nic jiného říct nedá, pokud mu chci polichotit.
Jen jsem chtěl znát váš názor.
A buďte hodné… :o)
10.Říjen 2007
Dnes házím do éteru tento dotaz. Před časem jsem dostal Fantóma opery na DVD a měl jsem z něj velkou radost. Už když jsem zmíněný opravdu klasický muzikál (a nedá se srovnávat s v poslední době produkovanými „zpěvánkami“ vesnické úrovně uváděné pod tímto označením – typu Hamlet či Tři mušketýři) viděl v kině, šel jsem domů téměř opařený, jak to byl silný zážitek. Nádherná výprava, slušné až výborné pěvecké výkony, atraktivní obsazení neznámými tvářemi, úžasná hudba a také fascinující příběh s notnou dávkou tajemství. Spletitý milostný trojúhelník typického klaďáka Raoula, nádherné a křehce naivní Christine a tajemstvím a záhadou lákavého Fantóma… Často si ho teď pouštím doma. Třeba zdaleka ne celého - pro každou náladu a rozpoložení mysli se dá vybrat kousek. Sladké a možná až trochu úsměvné romantické duety Raoula a Christine, bezchybně hudebně vyjádřené trápení a zamilovanost Fantóma v pozici ten třetí černý vzadu, od teskného sebelitování až po výbuchy zloby a obviňování světa kolem, vzájemné souboje dvou soků v lásce - Raoula a Fantóma, nádherné sbory s tanečními čísly maškarního plesu – pochopitelně v maskách a téměř filosofickým textem „ Masquerade, hide your face so the world will never find you… look around there’s another mask behind you,“ téměř finální tercet všech tří hlavních postav se vzájemným vyjasňováním svých vztahů a otevřený konec nechávající moře prostoru pro fantazii… To vše je Fantóm opery. A když k tomu má člověk svůj vlastní osobní příběh, který si může do cizích hlasů promítnout, je zážitek ještě silnější!
08.Říjen 2007
Následný text je – jakožto pohádku – vhodné číst pomalu a nejlépe večer, za tmy, před spaním…
Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami a možná i trochu dál se od nepaměti rozkládalo království krále Milania. Byl to král moudrý a spravedlivý, země pod jeho vládou vzkvétala a poddaní se měli dobře. Jednoho chladného zimního rána, tuším že v lednu či v únoru, se královskému páru narodila dceruška, která podle své krásy připomínající kvítek růže dostala jméno Ta Rossa.
Ihned po narození – jak už to tak v pohádkách bývá – se k její kolébce sklonily tři sudičky. První jí přinesla zrcadlo a věštbu, že si svou krásu uchová po dlouhá desetiletí, druhá mramorovou sošku sovy a věštbu, že se v ní v pravý čas probudí hluboká moudrost. Třetí sudička, jejíž přítomnost vyvolala u dvořanstva veliké obavy, neb ji kdysi král nepozval na svatbu a ta mu v hněvu slíbila krutou pomstu, věštila, že se princezna v den svých osmnáctých narozenin, pokud bude jen trochu nešťastná, promění v žábu.
Roky plynuly jako voda a z malé roztomilé princezničky vyrostla velká princezna, kterou rodiče - ale především její otec - zahrnovali velkou a téměř bezmeznou láskou. Často na její počest pořádali honosné bály, neb princezna k smrti ráda tančila. Ta Rossa byla na míle daleko vyhlášena svou krásou a tak není divu, že se za ní od jistého věku sjížděli snad ze všech stran princové, kterým učarovaly především její hluboké, hnědé oči. A jak už to tak bývá nejen v pohádkách, byli to téměř výhradně princové, kterým příroda nadělila spíš ve tváři a svalech, než v hlavě a srdci. Ty ostatní zástupy sebevědomých nápadníků v blyštivých zlacených zbrojích a především výlučná princeznina náklonnost k nim spíš odrazovaly. Ta Rossiny známosti tedy nemívaly dlouhého trvání, její štěstí bylo vždy ještě kratší a o to delší a hlubší bylo její následné trápení. Stále častěji se zavírala ve své komnatě pod vrcholkem nejvyšší věže a utápěla se ve svých náladách a pochybách o sobě samé. A nejen princezny se v takových dobách obracejí ke sladkostem, které svou příjemnou chutí rádoby zacelují nejednu jizvu na duši. Jak se blížily Ta Rossiny osmnácté narozeniny, stále více tloustla a tloustla pod náporem dalších zklamání a následných cukrovinek. A protože nebyla ani trochu šťastná, vyplnilo se zlé proroctví třetí sudičky. Přesně v den dosažení zletilosti praskla a změnila se v ošklivou žábu.
Třicetidenní smutek zalil celé království a uprostřed něj tesknil Ta Rossčin otec, král Milanius. Poté, co se trochu vzchopil, nechal vyhlásit, že kdo navrátí princezně původní krásu, dostane její ruku, půl království a stodolu plnou žita.
Ze všech koutů světa se valily do země zástupy mudrců se zaručenými recepty, jak Ta Rosse pomoci. Obratem se ale vždy ukázalo, že se jedná o šarlatány, mastičkáře a podvodníky, které spíš než upřímná pomoc zlákala bohatá odměna. Princezně tedy dál zůstávala její nová, krutá podoba. Avšak jak byla zlou sudbou potlačena věštba první sudičky, o to více prostoru zbylo na věštbu druhou. Ta Rossa si mezitím vyřešila svůj bývalý postoj k nápadníkům a čím dál více nabývala poznání, že nebyla zas až tak silná, jak si myslela a hlavně jak o sobě tvrdila, a jak se ve své touze po štěstí chovala bláhově.
Po dlouhé době se ke králi dostal vzkaz vyhlášeného skotského učence O’Sleecka, který tvrdil, že se princezna musí léčit tím, čím se rozstonala. Ve starých svazcích prý vyčetl, že by Ta Rossu měla vyléčit sladkost jménem tiramisu – to ale musí jen spatřit, odolat pokušení a neochutnat. Pak se jí navrátí původní krása. Král se však rozčiloval, protože zakrátko zjistil, že nikdo z celého království - ba ani u sousedů - nevěděl, co že to zmíněné zázračné tiramisu je, jak a z čeho se připravuje. Povolal tedy O’Sleecka, aby mu tento „detail“ sdělil. Dlouhých sedm měsíců trvalo, než učenec ze Skotska dorazil. Zoufalý král kývl na jeho podmínku a výměnou za vzácné tajemství obdaroval O’Sleecka velkou truhlou drahokamů. „Tiramisu umí připravit jen jediný člověk na zemi – cukrář Kelien sídlící na bájné hoře Dorat,“ začal hlubokým hlasem skotský myslitel. „Cesta je tam však dlouhá a trnitá, k cíli zdárně dorazí jen ti nejstatečnější. Na závěr pak budou vystaveni zkoušce nejtěžší – odolat touze vlastních chutí a lahodně vonící a vábně vypadající tiramisu nesníst, ale donést princezně, pro kterou to pak bude stejně těžký oříšek.“ Moudrá princezna Ta Rossa (která během uplynulých „let prozření“ stihla navíc zdárně dostudovat humanitní směr na prestižní zemské univerzitě) navrhla, zda by se nemohla uchránit před svým selháním v přímém kontaktu s lákavou laskominou tím, že by princ, který se pro tiramisu vypraví, jej pouze natočil na kameru. Ona by pak onen ryze osobní klípek, po kterém tolik zatoužila, pouze shlédla bez jakéhokoliv rizika a dozajista by byla zachráněna.
Král Milanius byl nápadem nadšen. Vypsanou odměnu v podobě princezniny ruky, půlky království a stodoly plné žita slíbil teď slíbil tomu, kdo Ta Rosse tiramisu na kameru natočí. Zájemců bylo opět mnoho, někteří však k cukráři Kelienovi ani nedošli, zbylí podlehli sobeckému egu a ochutnali dosud nepoznané. Ta Rossa si téměř znovu začínala zoufat, že je navždy odsouzena k nevábné žabí podobě.
Tu se na hradě zjevil princ, který v upřímném strachu o Ta Rossu a v obavě z vlastního selhání nechtěl ani prozradit své jméno. Říkejme mu tedy princ T. Princezně z počátku příliš neučaroval, čekala modrookého blonďatého svalovce na bílém koni, ale pak vzpomněla na ty, kteří ji přivedli až k jejímu neštěstí a na druhý pohled se jí hnědooký tmavovlasý princ štíhlé postavy přišedší na černém koni s ocelově lesklou srstí zalíbil. A líbil se jí čím dál víc, to jak ho poznávala během večera. V noci oka nezamhouřila a ráno se o něj tolik bála, že ho prosila, aby na nebezpečnou výpravu neodjížděl. Radši by prý v žabí kůži zůstala. Princ T. ale nechtěl. „Přijel jsem Tě vysvobodit a to také dodržím,“ zakřičel místo rozloučení na konci nádvoří, pak už podkovy jeho koně duněly na padacím mostě.
Jel dlouho, dnem i nocí. Cesta byla nelehká a musel překonat řadu překážek – jak lstí, tak i silou. Nakonec ale k cíli dorazil, znaven a hladov. Cukráři Kelienovi zaplatil posledních deset zlatých za tajemné tiramisu, které mu bylo ihned přineseno – pěkně odleželé z chladného sklepa. A jelikož ani princ T. nebyl žádný hlupák, provedl plán, který ho napadl cestou. „Mohu mít přece princeznu i tiramisu – záleží jen na pořadí. A princezna si zaslouží být na prvním místě!“ Láska k Ta Rosse, která v jeho srdci mocně hořela, ho načas zasytila a z posledních sil natočil onu bájnou dobrůtku. Vzápětí ověřil, že je záznam v kameře řádně uchován a pustil se do jídla. „Tohle že je to tiramisu? Hm, nechutná špatně, dá se říct, že je i dobré, ale polibek od Ta Rossy musí být určitě sladší.“ Ani nedojedl, skočil na koně a pustil se tryskem zpět.
Princezna již netrpělivě očekávala jeho návrat. Bylo jí skoro jedno, zda se vrátí s klípkem nebo bez něj, hlavně když bude pořádku a u ní. I přes tento postoj ji zamrzelo, když princ T. smutně přiznal, že podlehl a tiramisu jedl. „Nejdřív jsem ho ale natočil,“ dodal s šibalskými plamínky v očích a mával kamerou nad hlavou.
Princezna nahrávku ihned zhlédla, ozvala se strašná rána a když se kouř rozptýlil, stála tam Ta Rosska ve své původní podobě – krásná a okouzlující. Princ T. se chvíli obával, zda ho bude princezna stále chtít, ale ta ani nezaváhala, padla mu kolem krku a zasypala ho polibky svých něžných rtů. Týden nato se konala veliká svatba, svatba Ta Rossy a prince T. Jedli, pili, hodovali po tři dny a tři noci. Během svatebního veselí se však ztratila nahrávka, kterou princ T. pro princeznu tak těžce získal a kterou si chtěla nechat na památku. Ta Rossa z toho byla trochu smutná, ale princ T. ji pohladil po vlasech, pohlédl do jejích čarovně hnědých očí a řekl: „Klípek se sice ztratil, ale já sednu a napíšu pohádku. Pohádku o tiramisu.“
A jak řekl, tak také udělal…
P.S. Veškeré osoby a události v této pohádce jsou smyšlené, případná podobnost je čistě náhodná. Snad jen to skvělé tiramisu opravdu existuje. Snad…
