Kdysi jsem četl, že se láska - mimo jiné - pozná tak, že jste si jisti, že se s onou osobou můžete procházet den a noc a noc a den a pořád si budete mít o čem povídat… Nevím, jak u vás, ale u mě to vždycky platilo do puntíku!
Dnes však chci psát o přátelství. Jeden z mých velmi dobrých kamarádů byl kdysi mým nepřítelem, nemohl jsem mu přijít na jméno. Čas však spoustu věcí mění a co se včera zdálo nemožné je dnes realitou a snad i samozřejmostí. Sice se třeba dlouho nevidíme, ale při dalším setkání to není vůbec poznat, jako by se ten mezičas odloučení rázem setřel.
Pak jsou ale přátelství, a ta mě vždy utvrzují v tom, jak málo člověk o skutečném zákulisí fungování světa ví, u kterých se jen čeká, až se ti dva lidé potkají. Prostě již přátelé jsou a jenom o tom nevědí, neb ještě neměli možnost prvního kontaktu. To se prostě dáte náhodou do řeči či do psaní přes web s někým naprosto „cizím“ a „neznámým“, ale už během několika vět poznáte, že ta osoba není vůbec cizí či neznámá; že máte podobný pohled na svět, podobný druh humoru, líbí se vám podobné věci a podobné věci vás rozčilujou a pokud náhodou narazíte na nějakou „neshodu“, tak zjistíte, že ji nejen respektujete, ale že na ní také může něco být a že vás vlastně obohacuje. Také máte takové přátele?
Komentáře:
Přidej komentář
<< Domů