Následný text je – jakožto pohádku – vhodné číst pomalu a nejlépe večer, za tmy, před spaním…
Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami a možná i trochu dál se od nepaměti rozkládalo království krále Milania. Byl to král moudrý a spravedlivý, země pod jeho vládou vzkvétala a poddaní se měli dobře. Jednoho chladného zimního rána, tuším že v lednu či v únoru, se královskému páru narodila dceruška, která podle své krásy připomínající kvítek růže dostala jméno Ta Rossa.
Ihned po narození – jak už to tak v pohádkách bývá – se k její kolébce sklonily tři sudičky. První jí přinesla zrcadlo a věštbu, že si svou krásu uchová po dlouhá desetiletí, druhá mramorovou sošku sovy a věštbu, že se v ní v pravý čas probudí hluboká moudrost. Třetí sudička, jejíž přítomnost vyvolala u dvořanstva veliké obavy, neb ji kdysi král nepozval na svatbu a ta mu v hněvu slíbila krutou pomstu, věštila, že se princezna v den svých osmnáctých narozenin, pokud bude jen trochu nešťastná, promění v žábu.
Roky plynuly jako voda a z malé roztomilé princezničky vyrostla velká princezna, kterou rodiče - ale především její otec - zahrnovali velkou a téměř bezmeznou láskou. Často na její počest pořádali honosné bály, neb princezna k smrti ráda tančila. Ta Rossa byla na míle daleko vyhlášena svou krásou a tak není divu, že se za ní od jistého věku sjížděli snad ze všech stran princové, kterým učarovaly především její hluboké, hnědé oči. A jak už to tak bývá nejen v pohádkách, byli to téměř výhradně princové, kterým příroda nadělila spíš ve tváři a svalech, než v hlavě a srdci. Ty ostatní zástupy sebevědomých nápadníků v blyštivých zlacených zbrojích a především výlučná princeznina náklonnost k nim spíš odrazovaly. Ta Rossiny známosti tedy nemívaly dlouhého trvání, její štěstí bylo vždy ještě kratší a o to delší a hlubší bylo její následné trápení. Stále častěji se zavírala ve své komnatě pod vrcholkem nejvyšší věže a utápěla se ve svých náladách a pochybách o sobě samé. A nejen princezny se v takových dobách obracejí ke sladkostem, které svou příjemnou chutí rádoby zacelují nejednu jizvu na duši. Jak se blížily Ta Rossiny osmnácté narozeniny, stále více tloustla a tloustla pod náporem dalších zklamání a následných cukrovinek. A protože nebyla ani trochu šťastná, vyplnilo se zlé proroctví třetí sudičky. Přesně v den dosažení zletilosti praskla a změnila se v ošklivou žábu.
Třicetidenní smutek zalil celé království a uprostřed něj tesknil Ta Rossčin otec, král Milanius. Poté, co se trochu vzchopil, nechal vyhlásit, že kdo navrátí princezně původní krásu, dostane její ruku, půl království a stodolu plnou žita.
Ze všech koutů světa se valily do země zástupy mudrců se zaručenými recepty, jak Ta Rosse pomoci. Obratem se ale vždy ukázalo, že se jedná o šarlatány, mastičkáře a podvodníky, které spíš než upřímná pomoc zlákala bohatá odměna. Princezně tedy dál zůstávala její nová, krutá podoba. Avšak jak byla zlou sudbou potlačena věštba první sudičky, o to více prostoru zbylo na věštbu druhou. Ta Rossa si mezitím vyřešila svůj bývalý postoj k nápadníkům a čím dál více nabývala poznání, že nebyla zas až tak silná, jak si myslela a hlavně jak o sobě tvrdila, a jak se ve své touze po štěstí chovala bláhově.
Po dlouhé době se ke králi dostal vzkaz vyhlášeného skotského učence O’Sleecka, který tvrdil, že se princezna musí léčit tím, čím se rozstonala. Ve starých svazcích prý vyčetl, že by Ta Rossu měla vyléčit sladkost jménem tiramisu – to ale musí jen spatřit, odolat pokušení a neochutnat. Pak se jí navrátí původní krása. Král se však rozčiloval, protože zakrátko zjistil, že nikdo z celého království - ba ani u sousedů - nevěděl, co že to zmíněné zázračné tiramisu je, jak a z čeho se připravuje. Povolal tedy O’Sleecka, aby mu tento „detail“ sdělil. Dlouhých sedm měsíců trvalo, než učenec ze Skotska dorazil. Zoufalý král kývl na jeho podmínku a výměnou za vzácné tajemství obdaroval O’Sleecka velkou truhlou drahokamů. „Tiramisu umí připravit jen jediný člověk na zemi – cukrář Kelien sídlící na bájné hoře Dorat,“ začal hlubokým hlasem skotský myslitel. „Cesta je tam však dlouhá a trnitá, k cíli zdárně dorazí jen ti nejstatečnější. Na závěr pak budou vystaveni zkoušce nejtěžší – odolat touze vlastních chutí a lahodně vonící a vábně vypadající tiramisu nesníst, ale donést princezně, pro kterou to pak bude stejně těžký oříšek.“ Moudrá princezna Ta Rossa (která během uplynulých „let prozření“ stihla navíc zdárně dostudovat humanitní směr na prestižní zemské univerzitě) navrhla, zda by se nemohla uchránit před svým selháním v přímém kontaktu s lákavou laskominou tím, že by princ, který se pro tiramisu vypraví, jej pouze natočil na kameru. Ona by pak onen ryze osobní klípek, po kterém tolik zatoužila, pouze shlédla bez jakéhokoliv rizika a dozajista by byla zachráněna.
Král Milanius byl nápadem nadšen. Vypsanou odměnu v podobě princezniny ruky, půlky království a stodoly plné žita slíbil teď slíbil tomu, kdo Ta Rosse tiramisu na kameru natočí. Zájemců bylo opět mnoho, někteří však k cukráři Kelienovi ani nedošli, zbylí podlehli sobeckému egu a ochutnali dosud nepoznané. Ta Rossa si téměř znovu začínala zoufat, že je navždy odsouzena k nevábné žabí podobě.
Tu se na hradě zjevil princ, který v upřímném strachu o Ta Rossu a v obavě z vlastního selhání nechtěl ani prozradit své jméno. Říkejme mu tedy princ T. Princezně z počátku příliš neučaroval, čekala modrookého blonďatého svalovce na bílém koni, ale pak vzpomněla na ty, kteří ji přivedli až k jejímu neštěstí a na druhý pohled se jí hnědooký tmavovlasý princ štíhlé postavy přišedší na černém koni s ocelově lesklou srstí zalíbil. A líbil se jí čím dál víc, to jak ho poznávala během večera. V noci oka nezamhouřila a ráno se o něj tolik bála, že ho prosila, aby na nebezpečnou výpravu neodjížděl. Radši by prý v žabí kůži zůstala. Princ T. ale nechtěl. „Přijel jsem Tě vysvobodit a to také dodržím,“ zakřičel místo rozloučení na konci nádvoří, pak už podkovy jeho koně duněly na padacím mostě.
Jel dlouho, dnem i nocí. Cesta byla nelehká a musel překonat řadu překážek – jak lstí, tak i silou. Nakonec ale k cíli dorazil, znaven a hladov. Cukráři Kelienovi zaplatil posledních deset zlatých za tajemné tiramisu, které mu bylo ihned přineseno – pěkně odleželé z chladného sklepa. A jelikož ani princ T. nebyl žádný hlupák, provedl plán, který ho napadl cestou. „Mohu mít přece princeznu i tiramisu – záleží jen na pořadí. A princezna si zaslouží být na prvním místě!“ Láska k Ta Rosse, která v jeho srdci mocně hořela, ho načas zasytila a z posledních sil natočil onu bájnou dobrůtku. Vzápětí ověřil, že je záznam v kameře řádně uchován a pustil se do jídla. „Tohle že je to tiramisu? Hm, nechutná špatně, dá se říct, že je i dobré, ale polibek od Ta Rossy musí být určitě sladší.“ Ani nedojedl, skočil na koně a pustil se tryskem zpět.
Princezna již netrpělivě očekávala jeho návrat. Bylo jí skoro jedno, zda se vrátí s klípkem nebo bez něj, hlavně když bude pořádku a u ní. I přes tento postoj ji zamrzelo, když princ T. smutně přiznal, že podlehl a tiramisu jedl. „Nejdřív jsem ho ale natočil,“ dodal s šibalskými plamínky v očích a mával kamerou nad hlavou.
Princezna nahrávku ihned zhlédla, ozvala se strašná rána a když se kouř rozptýlil, stála tam Ta Rosska ve své původní podobě – krásná a okouzlující. Princ T. se chvíli obával, zda ho bude princezna stále chtít, ale ta ani nezaváhala, padla mu kolem krku a zasypala ho polibky svých něžných rtů. Týden nato se konala veliká svatba, svatba Ta Rossy a prince T. Jedli, pili, hodovali po tři dny a tři noci. Během svatebního veselí se však ztratila nahrávka, kterou princ T. pro princeznu tak těžce získal a kterou si chtěla nechat na památku. Ta Rossa z toho byla trochu smutná, ale princ T. ji pohladil po vlasech, pohlédl do jejích čarovně hnědých očí a řekl: „Klípek se sice ztratil, ale já sednu a napíšu pohádku. Pohádku o tiramisu.“
A jak řekl, tak také udělal…
P.S. Veškeré osoby a události v této pohádce jsou smyšlené, případná podobnost je čistě náhodná. Snad jen to skvělé tiramisu opravdu existuje. Snad…
Komentáře:
Přidej komentář
<< Domů