--Pajuska--

Běží na autobus a nadává nad svými zmáčenými šaty... Kruci,zas se bude muset převléknout. Kouká z okýnka na procházející lidi, někteřímají deštníky, jiní si drží nad hlavou noviny, ostatní rezignovali a skleslepokračují mezi proudy vody svojí cestou. Kouká ven, nad ničím kromě svých šatůnepřemýšlí... Najednou jí něco upoutá a rychle se otočí. Ostatní spolucestujícína ni užasle koukají, co ji na chodníku tak upoutalo - nějaký idol dívčíchsrdcí nebo co jiného by to tak mohlo být? Ale tentokrát by se všichni mýlili.Otočila se za dívkou ve žlutých šatech a vysokých botách. Běžela po chodníku, súsměvem, proudy deště jí tekly po tvářích, ale jí to nevadilo. Smála se,ostatní na ní koukali jako na blázna...
Rychle vystoupila na další zastávce a běžela zpátky. Chtěla tu dívku za každoucenu dostihnout. Byla jí tak podobná, v obličeji, postavou, vším... Pospíchalazpátky, odstrkovala lidi z cesty, musela ji dostihnout. Ale po dívce v zářivěžlutých šatech nebylo ani památky... NIC nepochopila!
Mezitím co nadávala na stále se stupňující déšť, dostala se až na přechod...Pak náhle uhodil hrom a ozvalo se skřípění brzd a výkřik...

Každý z nás má v sobě tuhle dívku v šatech barvy slunce... Je to naše dobránálada, náš optimismus v životě.. Když jsme naštvaní kvůli nějaké maličkostijako jsou mokré šaty, měli bychom ji v sobě najít... Když ji uvidíte předsebou, měli byste si uvědomit, že je lepší se na svět usmívat a ne mračit.. Žeje lepší si života užívat, dokud ho máme.. Protože život je ten největší dar anikdy nevíte, kdy vám váš dárek někdo vezme...

Tato povídka je o mladé dívence,která jednoho chlapce mocmilovala.Byl to její vysněný princ.Chodila s ním na stejnou školu, avšak vůbecho neznala.Věděla že on je ten pravý,psala mu dopisy,přání, a vyznávala v nichsvou lásku k němu.
Když v zimě napadl první sníh,rozhodla se udělat první krok,a předala mu osobněpozvaní na víkend strávený spolu na horách.
Ten se ovšem zachoval tak, jak by nikdy nečekala.Pozvání před ní roztrhal,avysmál se jí do očí.
Dívenka se rozplakala, a utekla domů.
Celé noci plakala, nespala, nejedla, a stale jen plakala.
Její srdíčko to nevydrželo a dívenka slzám podlehla.
Netrvalo dlouho,a po 14-ti dnech zazvonil u starého domečku mladík.
Otevřela mu stará paní a povídá " Copak si přejete mladíku ?? " Tenodpoví " hledám dívenku která tu má bydlet,miluje mně a já ji přišelpoprosit o odpuštění."
Stará paní odpoví se slzy v očích " Ta mladá dívenka tu už chlapčenebydlí, opustila nás."
Zavřela, a po chvíli znovu otevřela a dala mu kousek otrhaného papíru, nakterém byla adresa.
Mladík se vydal najít adresu,hledal hledal až našel.
Stál před kostelíčkem. Obešel ho,a zůstal stát...klekl na kolenou a rozplakalse.Klečel nad pomníkem té mladé dívenky a pravil " Ty má drahá Kopretinko,proč to tak muselo být, ja miloval tě a byl hloupý, jen zkoušel jsem tě."Ještě dnes tam někde pomníček stojí, a on každý den kopretiny ji nosí.