Jedna, dvě, tři…slzy se kutálejí po tváři s ne a ne se zastavit. Snažím se uklidnit. Uklidnit kvůli tomu, co se zase stalo. V duchu se mi přemítá neskutečně mnoho představ, co bych právě udělala, aby to bylo všechno zase jako dřív. Jako tenkrát, když jsme byli všichni spolu pohromadě na výletě a smáli se. SPOLU, to je to pravé slovo, které si v tuto chvíli přeji nejvíce ze všeho. Ale sama si nejsem tak zcela jistá, jestli se někdy tohle slovo zase objeví v mém životě. Ale ne jen v mém. Toužím po tom, aby se objevilo v celé naší domácnosti. Aby si každý nežil sám za sebe, ale abychom zase byli ta rodina, ve které se cítím v bezpečí a kde se vždycky cítím nejlépe. Ted‘ tomu už tak bohužel není. Nyní už pro mě slovo domov není ono magické místo, kam se ráda vracím. V tuto chvíli to pro mě znamená něco, čeho se tak trošku bojím. Něco, z čeho nemám radost. I přesto, že by tu radost chtěla mít. Opravdu chtěla. Ale něco mi v tom brání. Možná to bude ten pocit, že už to není jako dřív. Nikdy jsem neměla ráda stereotyp, ale nyní bych za něj dala cokoliv. Lidé se pod vlivem okolního světa mění, ale copak je možné, aby změna nabrala takových rozměrů? Tak neobyčejně velkých, až se tomu všemu nedá uvěřit. Sama nevím, jestli to není jen pouhý sen, ze kterého se jednou ráno probudím. Ale obávám se toho, že to není nic jiného než krutá realita a že je moc naivní si myslet, že začarovaný kolotoč plný slz někdy skončí. Naopak by bylo lepší vzchopit se a uvědomit si, že život je krutý a my jsme jen jeho loutky, se kterýma si on zachází, jak zrovna chce. Někdy mi ale přijde, že ty naše pomyslné provázky drží i někdo jiný než náš život. Možná je to osud, který mu pomáhá. Který je nespravedlivý, protože se na každého dívá jinou měrou. Copak na světě neexistuje spravedlnost? Copak ji svět ze svého slovníku slov vymazal? Poslední dobou mám pocit, že jsem tady zbytečná. Ale ne tak zbytečná, že bych tady nechtěla být. Ale spíš ten pocit spočívá v tom, že tady v tento moment není nikdo, u koho bych si mohla říct, že zrovna pro něj jsem ta důležitá. Ale bohužel tyto pocity mívám jen ve chvílích, kdy jsem opravdu na pokraji. Samozřejmě, že mám okolo sebe mnoho lidí. Některé mám ráda více a některé méně. S některými jsem toho prožila více a s jinými zase méně. Ale nedokážu si ted‘ tak nějak říct, že je tady někdo, za kým bych mohla přijít a říct vše, co mě trápí. Říct například vše tohle, co tady zrovna píšu. Proto tu také sedím a prsty mi kloužou po klávesnici počítače jako zběsilé a ne a ne se zastavit. Cítím, že ze sebe potřebuji všechno dostat. Všechno to, co mě trápí a kvůli čemu jsem uronila moře slz. Vlastní pojem ,,moře“ je příliš malý na to, aby vystihl počet slz, které doposud stekly po mé tváři. Nedá se to spočítat a vlastně je to tak asi dobře. Jinak by mi to jen připomnělo, kolik trápení už mě tohle všechno stálo. Možná jsem příliš přecitlivěla a nebo si všechno moc beru. Já nevím. Nevím, kdo jsem, kam patřím a taky nevím ani to, jestli vůbec někam patřím. Jestli pro mě na tomhle obrovském světě zbylo alespoň malé místečko, kam bych se mohla schoulit do klubíčka a ukrýt před tím vším. To se ale bohužel asi nikdy nestane. Budu muset bojovat až do konce. Až do úplného vyčerpání. V jedné písničce se zpívá ,,Big girl don’t cry“.  Ale u mě to neplatí. Z části bych zase chtěla být ta malá holka, která neměla žádné starosti a s ničím se netrápila. Ta dívka, která se ráda smála a hlavně k tomu smíchu měla důvod. Nemusela se přemáhat, aby se tvářila mile a nedala na sobě nic znát. Bohužel ted‘ jsem jiná. Ted‘ jsem ta, co utíká před sebou samou. Možná jeto proto, že si nevěřím, že nemám ten pocit, který bych měla mít. Já vlastně ani nevím, o jakém pocitu mluvím. Je to jakési prázdno uvnitř mě, které se stále rozšiřuje. Sice pomalu, ale přesto. Bojím se dne, kdy zjistím, že už to prázdno je dost velké na to, aby mě úplně zničilo. Ale pořád ve skrytu duše doufám, že se objeví něco, co mi pomůže ten pocit prázdnoty porazit a já zase budu mít důvod se smát. Jednou budu ta velká, která bude mít svůj vlastní život. Které nikdo nebude říkat, co má dělat a co naopak nemá. Budu si žít svobodně a jen tak, jak uznám za vhodné. Říká se tomu svoboda. Pro někoho možná tohle slovo nemá až takový význam, jako má pro mou osobu. Pro mě je to jedna z priorit budoucího života. Života, kde budu jen já sama bez všech, kvůli kterým padaly slzy z mých očí. Nechápu, proč jsem ted‘ začala psát zcela o něčem úplně jiném. Ale asi je to zakotveno v mé povaze. Nejen, že jednou jsme nahoře a jednou dole, co se táče úspěchů. U mě je to tak i s mými náladami. Jednou jsem ta veselá holka, kterou nic nerozhodí, a jednou jsem ta nula, kterou vydeptá i sebemenší maličkost. Za tohle se nesnáším. Nesnáším je slabý pojem. Přímo se za to nenávidím. Chtěla bych to změnit, ale sama nevím jak. Nevím, jak udělat to, že se ze mě stane jiný člověk. Samozřejmě, že se můžu jinak začít oblékat. Jinak se chovat, ale uvnitř to budu pořád já. Mám cíl, ke kterému se snažím dojít. Ale připadá mi, že ta cesta, která k němu vede je nekonečná a že vlastně jdu jen tak do prázdna. Ale i přesto všechno jdu. Jdu pořád dál a nevzdávám se. Snažím se být ta bojovnice, kterou nezlomí pouhopouhý pocit, že nic nezvládnu. Že bude jako její minulá rodina a skončí jako troska. Takhle nedopadnu. Budu něco víc, než byli oni. A až se tak stane, tak nastanou mé nejšťastnější dny života. Protože nastane den, kdy se jim budu moci smát já a oni budou na místě těch bezmocných, jako jsem tehdy bývala já. Konečně si budu moci říct, že mě nezničili. Že se jim to nepovedlo, i když se snažili. Dokážu jim, že jejich snaha byla zbytečná. Oni si zničili život sami, ale já si jej zničit nenechám.  DOKONALOST… deset písmen, které by chtěl mít určitě každý člověk. I já. Ale na druhou stranu si říkám, že pak by nebylo na mě co zlepšovat. A tak ted‘ aspoň vím, že nejsem ta krásná a ani ta, kterou všichni zbožňují. Tu, kterou by měl každý rád, a všichni by mě brali mezi sebe. Neříkám, že život se svými kamarády, který mám ted¨mi nevyhovuje, ale přesto je tady pořád ten pocit, který mi tohle všechno vsugerovává. Chtěla bych ho zničit. Dostat ze své hlavy a být tak zase šťastná. Vlastně nesnáším více ze svých pocitů. Ale nevím jak je ze svého těla vyhnat. Poslat je někam, kde by se měly lépe než v mé osobě. Ale asi jim to u mě vyhovuje. Jinak by už mě dávno opustili. Možná, že existuje nějaký způsob, jak je odstranit ze sebe, ale asi nemám dost logického myšlení, abych na to přišla. Ale třeba jednou dospěju a vše se změní. Kdo ví. Na jednu stranu tvrdím, že bych chtěla být zase ta malá dívenka, která neměla žádné starosti, ale na druhou stranu tvrdím, že bych už chtěla být dospělá. Ale vždyť dospělost s sebou přináší také mnoho špatných pocitů a depresí. Takže já vlastně ani nevím, jaká chci být. Jestli malá anebo velká. Anebo zůstat taková jaká jsem. Ale co vím jistě je to, že uskutečnit se může jen jedna z možností a to ta, že do svého života pustím dospělost, která už pomalu klepe na dveře.