Sedím tady u počítače a přemýšlím, proč zrovna já jsem tak slabá a nedokážu se vzdát něčeho, co mě ničí. Je to věc, která mě uvnitř deptá, ale i přesto mi dává pocit, aspoň chvilkami můžu být ta šťastná já..berme to jako VĚC( i když není)..bude to tak lepší:-(... Lidé mi hází záchranný kruh, abych se  z toho po více než roku a půl dostala, ale já pořád nechci. Pořád se nechci vzdát toho, že jednou by to mohlo být zase jako předtím...Je to naivní sen a taky vím, že se 100% nikdy nesplní. Ale nemůžu se toho zbavit. Před měsícem se zdálo, že se z toho konečně dostanu, že už na to nebudu myslet, ale pak nastal zase ten den, kdy mě ta pomyslná věc opět hodila na dno propasti. Ale musím říct, že já tam spadla zcela dobrovolně. A to je na tom to nejhorší. Že se vlastně ničím sama, protože chci. Ale bohužel ve mně vyhrává něco, čemu nerozumím a co nedokážu přemoci. I kdybych 1000x chtěla, tak to nedokážu...aspoň ne do konce druháku. Pak to už možná bude jiné. Už pro mě bude snazší zapomenout, že ta věc existovala a že ta věc pro mě byla hodně důležitá. Možná právě proto si nemůžu říct, že ted' najednou zapomenu. Sedím si tak na dně propasti a říkám si, že se mi tu vlastně líbí. Nevnímám vaše volání, abych se chytla lana, které mi házíte. Nechci ho chytit, nechci aby jste mi pomáhali se dostat nahoru. Nepotřebuji to a nechci. Chci si tam sedět a mít ten pocit, že ta věc je aspoň z části semnou. V mé hlavě. Prostě tomu sama nerozumím. Jak se tak někdo může na něco upnou a i přesto to něco o něj nestojí. Ani z malé části, tak jako předtím. Takže si klidně dál budu sedět na tom dně anebo se topit v řece a nebudu vnímat, že mi házíte lano anebo záchranný kruh..je mi to jedno..nechci to ztratit ze své mysli..aspoň vzpomínky zůstanou..