Noc... | Povídky
Když se snese tma, snese se na vše kolem, bez výjimky. Pokryje vše co jí stojí v cestě.Usedá pomalu ale jistě. Je to signál. Signál pro všechny věci, pro všechny živé tvory, aby šli spát, uklidnili se. Svět ve tmě je zvláštní. Je to klid, který na vás dýchne, když vyjdete z teplého prosvíceného domu ven. Když budete klidně stát a poslouchat, ucítíte jak vás něco hladí po duši. Mrazivé noci v zimních měsících jsou nejklidnější.
Tiše stojím v černém kabátě, abych zapadl, ztratil se v tom černočerném klidu. Moje oči pomaluju přejíždí po okolních stromech, na kterých se usadila bílá zmrzlá jinovatka. Drátěný plot se prohýbá pod nánosy mrazu a sněhu. vykročím do temné tmy abych měl lepší rozhled a mohl vychutnat to kouzlo dýchající z mrazivé noci. V dáli vidím domy,v některých oknech se svítí a jsou vidět obrysy osob. V jednom okně stojí žena a hledí ven, v druhém je muž, který zvedá svoji dceru do náručí. I v těch pouhých obrysech je vidět radost. Moje oči putují dál a přejíždí přes obrysy domů, stromů a osvětlených ulic. Je slyšet můj hluboký dech, který je klidný a pomalý. Z úst mi vychází zmrzlý dým. Hruď se mi zvedá nahoru a dolů a v uších slyším tlukot svého srdce. Moje oči spočinou na velkém javoru, který je z jedné strany zalitý tmou a z druhé osvětlen pouliční lampou. Celý strom je také obalen tlustou vrstvou bílých mrazových krystalků.Ale tento strom je jiný. Žluté světlo se na něm odráží jako při východu slunce a silueta stromu vystupuje ze tmy jako rytina na černé zdi. Je nádherný. Pozoruji ho s úctou k Matce přírodě a pojednou si začnu uvědomovat ty všechny krásy kolem, tu krásu života, kterou nám skýtá příroda i bez našeho přičinění.
Pojednou sklopím hlavu, hluboce vydechnu a zavřu na chvíli oči. Po chvíli je otevřu, podívám se ještě jednou na bíly javor, otočím se a těžkýmy kroky odcházím zpět do civilizace.Do tepla a světla mého domu. Sníh mi praská bod botamy a já přemýšlím....Noc spí dál...
