Jsi zlý a vzpurný zaroveň,
já nemohu mluvit s Tebou dál,
radši si stoupnu opodál.
Když hledám tak nenacházím,
jsem sám a sám a studený,
nikdo mě nehřeje v posteli.
Chtěl bych tak moc jak nikdo ještě,
potkat tě samotnou v kapkách deště.
Když sedím sám se svými bolestmi,
říkám si, tak si posteskni,
není však koho hledat v mojí duši,
když srdce mé je prostřelené kuší.
Hledám tě a nenacházím,
dívko má, kouzelná a krásná,
věrná princezno slastná,
kde jsi , kde jsi..
Bolesti, nepříjemnosti, nevědomost, závratě, hloupost, ztráta koncentrace, zhoršené vidění, kožní projevy, nevrlost, změny nálad, záněty, nemohoucnost, bezmocnost, zoufalost, boj, vzdor, nevzdávání se, úspěch. Co je to za blbost? To je můj život. Můj život za posledních 5 měsíců. Ano zdá se , že se mi vrací život. Snad je to napořád, upadnout do letargie se mi nechce. Projít se mezi lidmi, bez starostí, bolestí a strachu. Nechám se ovívat studeným větrem, a hledím na oblohu. Je krásná, protože je modrá a hlavně proto, že jsem ji dlouho takto nevnímal. Člověk si věcí neváží, až když o ně přijde a když je pak znovu má, stejně rychle zapomene, jak jsou vyjímečné. Když jdu cestou z nemocnice, vnímám jen to, jak lehce se mi jde, jak nic necítím, jak mohu vnímat vše kolem. Každý z nás, by se v téhle uspěchané době měl zastavit, podívat se na slunce a zhluboka se nadechnout. Co dál? Dál dávat přednost sobě, nedávat druhé na první místo, a myslet trochu na sebe. Najít milující ženu, která mě bude vnímat, chápat a bude mi pevným sloupem na opření. Boj jsem možná vyhrál, válka ještě pokračuje... Vcházím do nemocnice každý den, u recepce se ptám: ,,Kolik stojí ten život? Přibalte mi ještě jeden na cestu." Mám strach i radost zároveň, snad mí štěstí přeje..
Postupem času zevšední.Kdo nebo co, ptáte se? Samozřejmě, že nejoslavovaňejší svátky v roce. Ano zevšední ale proč s tím tropit drama a snažit se být cool nebo in nebo co já vím a dělat, že je nesnáším nebo neslavím? Je to hroznej hit, když se někoho zeptám, jak se měl na Vánoce, vychrlit ze sebe odpověď typu:,, Nevim, já to neslavim, sežral sem véču posbíral krámy pod větví a šel sem do hospody." Ježiš, to už jsou tak vyspělí ve dvaceti letech, že nepotřebujou klid lásku tradici? Já Vánoce trávím nejraději doma, s rodiči, protože je to jedno z mála období, kdy je celá rodina doma. A co jiné děti bez rodičů, co by za to dali, kdyby je mohly někde s někým strávit? Láskyplné a klidné Vánoce. Stejně tak je to s jinými svátky, jako je třeba Silvestr, na otázku tak co jaké máš plány na silva, jsem se většinou dočkal odpovědi:,, Ježiš žádný, budu doma nebo v práci, ještě nevim, já to stejně nějak neslavim, je to jen příležitost jak se vožrat..", no přijde vám to normální? Mě teda moc ne, já většinou Silvestra trávím se svými nejbližšími přáteli a to že se musí někdo ožrat přece není pravidlem, to z něj právě udělají lidi, kteří se opijí. Stačí přece v klidu užívat poslední večer v roce, třeba s nějakým dobrým vínem, nebo koňakem nebo s tím co komu chutná ale decentně, na chuť ne do bezvědomí.A o půlnoci si přiťuknout na zdraví a sílu do dalšího nového roku, a hodit problémy z toho starého za hlavu. Nevím, asi jsem sentimentální ale pro mě má tento okamžik spoustu věcí do sebe.
No a Valentýn. Včera byl Valentýn a já všude kam jsem se vrtnul viděl buď ve statusech nebo v rozhovorech jediný cíl a to bojkotovat Valentýna. Nevím je to svátek zamilovaných, někdo namítá že máme první máj a Valentýn ať si američaní nechají. Ano jeho názor, ale myslím že oslav lásky a přátelství není za rok moc a proto vítám každou příležitost. Spousta lidí namítne, já nemám partnera/ku, nebo láska se má projevovat celoročně.No ano jistě má ale proč nemít konkrétní den, který to oslaví všichni a ve vzduchu bude ta nálada lásky? A partner/partnerka být nemusí, lásku můžu projevit příbuzným přátelům, prostě lidem, které mám rád a chci jim to říct, že je mi tu s nimi dobře.
Zkrátka nějak se mi trend moderní doby bojkotovat svátky, které jsou tu od nepaměti moc nezaryl pod kůži. Budu tedy radši out a svátky, v kterých vidím smysl slavit budu a budu si je užívat po svém. Ve světě je dost násilí a smrti, budu oslavovat život a lásku.
Sedím v obýváku opuštěného domu a sleduji televizi..Dávají jeden z těch amerických drasťáků, které končí happyendem, znáte to... Je už večer a mě se nechce spát. v krbu pomalu vyhasíná oheň a do mých nohou se dává zima. Když se rozhlížím po obýváku, hledám něco, co mě zaujme, něco při čem mě něco napadne. Bohužel nic.. Poslední na čem mi oči spočinou jsou digi hodiny naproti mě. Je 22: 22... pousměju se, protože poslední dobou se mi tyhle náhody dějou často.. Chvíli na ně hledím a najednou si uvědomím, :,, No jo, vždyť já mám zejtra narozeniny.". Najednou mi dojde, že si na mě nikdo nevzpomněl..nikdo..není tu ani nikdo, komu bych to řekl, komu bych řekl že mám narozeniny..Když o tom tak přemýšlím, ani mě to tolik nemrzí..Vím jak to bude. V půlnoci si vezmu léky, půjdu spát a zítra se vzbudím s tou hroznou bolestí hlavy. Nevzpomenu si, že mámm narozeniny. Ne, budu mít jiné starosti, budu rád, že dejchám.
Tak už mi nezbývá nic..snad jen Happy Birthday Jirka..
K. J. Erben - Finančnice
U záložny lidé stáli,
z plna hrdla křičeli.
Kde jsou naše prachy, králi,
kam úspory zmizely?
královy jim ruce kynou -
mlčte, dám vám svobodu!
Lid však kleje: piješ víno,
nás posíláš pro vodu!!!
Tady každá rada těžká
ve čtvrtek i v pondělí.
Zeptejte se Klause, Ježka,
kam se prachy poděly.
Král jim hází hračky z věže -
Klause, Ježka, Kohouta.
Všechno marno, Klaus i Ježek
bum bác letí do kouta.
Bude-li vám, lidi, zima,
bude-li se krátit dech,
chcete-li se míti prima,
čtěte si v mých dramatech.
Zase křičí, rudnou v líci -
čti si svoje kydy sám!
Že na vás, vy nezbedníci,
Koženého zavolám?
Pojď si pro ně, zbohatlíku,
pojď, vem si ty zlostníky!
A hle, kdosi bere kliku,
lodě, banky, podniky -
Jako stín se ruka plíží,
na co sáhne - otočí.
Z obýváků, ložnic, spíží
vybírá si obročí.
Již vztahuje černé ruce
po chlebě i po soli -
Sametová revoluce
dneska právě vrcholí.
Slyšte, první, druhá, třetí,
v poledne zvon udeří -
klika cvakla, dveře letí -
EU vchází do dveří.
Ve mdlobách tu národ leží,
na čele se perlí pot.
Pokladna je prázdná, temná -
zbudou prachy na důchod?
Jak tak Sebastian přemýšlel ve svém krámku o všech událostech, které ne a ne pochopit, najednou jakoby se venku setmělo. Sebastian se těžce zvedl a šel se podívat před krámek co se to venku děje. Když vyšel ven, spatřil jak se slunce halí do temného kouře a uhasíná. městečko Indicia zalila černá tma. Sebastian nevěřil svým očím, po tom všem co za poslední dny prožil a zkusil. Přejížděl očima náměstí, kde zmatení a vyděšení lidé zabíhali zpět do domů a zatahovali okenice. Jeho oko se zastavilo u kašny. Ano je to ona. Sebastian se rozběhl ke kašně aby ji znovu neztratil. Stála tam bílá jako sníh, jako když ji poprvé uviděl. Z tmou zahaleného náměstí vystupovala jako popel na sněhu. Sebastian k ní doběhl a zakřičel: ,, Kdo..... Kdo jsi!!! A co po mě chceš?!!!". Žena v bílém se ani nepohnula. stála zády k Sebastianovi a hlubokým hlasem pronesla: ,,SEB21 VZPOMÍNÁŠ??". Sebastian nevěřil svým uším:,, Na co, na co si mám sakra vzpomenout?!!!" Když tu.....
Žena v bílém se otočila čelem k Sebastianovi. Nebylo jí vidět do tváře, měla ji zahalenou kápí.,,Kdo jsi!!!", křičel stále Sebastian. Žena si znenadání sundala bílou kápi a v Sebastianovi by se krve nedořezal. Zůstal stát jako opařený a pojednou začal kroutit hlavou a couvat. Papírek se vzkazem, který stále držel v ruce upustil na zemm, ten se rázem rozplynul jako dým. Z očí se mu začaly řinout slzy a celý nešťastný upadl na kolena.
,, Já jsem se jí snažil zachránit, bože za co mě trestáš? Snažil jsem se vážně!!! Nech mě už být.!!", křičel Sebastian. Před ním stála žena v bílém, s hlavou malé Sáry, kterou se mu nepodařilo zachránit, a jejíž matka Eleanor je v psychyatrické léčebně. Sebastian si na tu dobu už nikdy nechtěl vzpomenout ale teď ji viděl čistě jako před sebou. Otec malé Sáry, Bastien byl po zhroucení jeho ženy nešťastný a každý to o něm věděl. Pil nezřízeně celé dny, a vždy skončil u Sebastienova krámku, kde si sedl a plakal. Jemu to trhalo srdce, a tak ho vždy odvedl domů a uložil ho. Jednou však ne, byl rozčilen z podvodného obchodu s šejdířem, který se ho za dodané zboží pokoušel ošidit. Když pak znovu Bastien plakal u jeho krámku, vyběhl ven a křičel na něj:,,Pakuj se, piješ každý den a každý den tu fňukáš, už konečně najdi cestu jak zapomenout.!!" Druhý den byl Bastien mrtvý. Oběsil se. A Sebastian začal pít...Ano teď už mi to dává smysl SEB21 Sára, Eleanor, Bastien, celá rodina z domu U zlatého slunce 21.....
,,Co ode mě chceš?", pronesl již tiše Sebastian.,, Chci splatit, co jsi způsobil. Budeš pykat." V tu chvíli se bílý plášť rozletěl na kousky a z postavy vlály cáry černého kouře. V očích viděl Sebastien rudé plameny a připravoval se na nejhorší, že si pro něho přišel samotný Satan. Mýlil se...čekalo ho něco daleko horšího....
PP, Co se se Sebastienem stalo? Kam zmizel a za co ho vlastně žena v bílém trestá?
Zbývá dodat: Závěrečná?? nikoliv!!
Mám rád vůní stromů, připomíná mi staré příběhy,
rád se vracím domů, snad nikdy ne naposledy.
Mám rád jarní déšť, připomíná mi mou touhu.
jsem rád když se mnou seš, i minutu pouhú.
Rád slýchám klíče chrastit v zámku, když je tma tak je mi smutno,
vím že když mám na kahánku, výtáhneš mě vzhůru když je nutno.
Mám rád vzhled starých věcí, vídím svoji minulost,
nechmě už těch hloupých řečí,dejme stranou svou hrdost.
Každý rub má i svůj líc, necháme čas stát,
Vždyť já ti přece jen chci říct..Kamaráde, mám tě rád.
Nový rok, nové nářky. Nenene nebudu si stěžovat, jako je mým zvykem tady. Dneska ne. Je to divné ale moc se toho za poslední měsíce nezměnilo. Nic nového jsem neprožil, nic jsem neudělal, nic neprohrál, nikoho neztratil. Mám hodně času. Co s ním? No co obvykle děláte, když máte spoustu času. Nejdříve to co jste chtěli udělat už dávno, a na co jste pořád něměli čas, pak se bavíte a bavíte a pak se nudíte. Ano přejde to v nudu. Díky tomu jsem si já spoustu věcí uvědomil. Tedy né díky té nudě, ale díky tomu, že jsem během té nudy sledoval filmy. Spousty filmů. Moře filmů. Je zvláštní, že sem si z každého něco odnesl a nad každým jsem přemýšlel. Ne nad dějem, ale co vlastně komplexně ten film chtěl sdělit, jaký podává obraz.
Je zajímavé, že když hloubáme, tak většinou nad špatnými věcmi, ne nad těmi dobrými. Pro mě je život jako jeden velký film, jenom se nemusíte učit text. Život má i dokonce svého režiséra. Kolikrát jste spoustu věcí dělali znovu a znovu, než jste je dokončili a zadařilo se? Je to fakt, život je jako film. Začíná kastingem, to je ta část, kdy přijde milion uchazečů a snaží se probojovat na scénu. Určitě vám to něco připomíná, spermie, vajíčko, a když vás vyberou, šup na scénu tedy narození. A přijdou první klapky. Nedaří se vám, protože jste v branži noví, hrajete štěky, maličké role, pidirole. Tomuto období bych říkal předškolní věk. Když už jste o něco zkušenější, přijdou role, kdy mluvíte a učíte se i texty, ale stále nemáte hlavní roli.To se svámi táhne až do puberty. Režisér stále kouká a řve.Spoustu věcí děláte znovu a znovu. Když dovršíte osmnácti let, dostáváte hlavní roli ve vašem prvním filmu. Někoho tato role vynese do výšin na poprvé, u jiných je to naprostý propadák a točí další filmy, s jiným žánrem. Když už jste dost slavný na to, abyste byl znuděn sám sebou i hraním ve filmu, založíte rodinu. Sem tam natočíte nějaký film pro peníze, ale vaším hlavním v životě je teď rodina.Když vaše děti vylétnou z hnízda začnete se nudit.Chodíte do kina, a sledujete se zaujetím nové filmy a říkáte si jaké by to bylo zase hrát. Je vám přes šedesát. Když tu si na vás režisér opět vzpomene a dá vám druhou šanci, druhou mízu. Jste legenda, a všichni na vás tak pohlížejí. Zahrajete si v posledních velkých filmech a odcházíte na odpočinek. Lidé vás potkávají a zdraví. Jste celebrita, protože jste po sobě zanechal něco vyjímečného.Až dojde na poslední klapku.
Zajímavé že? Původně jsem neměl v úmyslu to takhle rozvinout, ale budiž. To co jsem chtěl sdělit, že jsem si uvědomil, jak jsem vlastně starý a jak se mým rodičům pomalu ale jistě blíží poslední klapka a já jsem s nimi spoustu času promrhal. Proč si uvědomujeme své chyby, až když na nás režisér zařve? Proč neděláme věci správně na první klapku?Něco mi v mém životě chybí a já nemůžu přijít na to co. To něco je tak velké a důležité, že musím začít jiný žánr, jiný film.
Lidi v životě jen míjíme, je mi smutno z toho, kolik už jsem jich ztratil. Ano. Lidi potkáváme a opouštíme, ale jednou musíme dojít na konec.
Na světě je přes 6 miliard lidí. V evropě je přes 800 milionů lidí. V čechách žije přes 10 milionů čechů, v jižních čechách žije přes 3 miliony jihočechů. Je to spousta lidí. Spousta lidí, spousta jmen, spousta životních příběhů, spousta úsměvů, spousta nešťastných očí, spousta zasněných hlav.
Život se okolo mě odehrává a já si přesto přijdu sám.Stranou.Proč? Použiji citát z jednoho článku:,,Bojim se budoucnosti.Pláču nad minulostí.A myslim, že nežiju přítomností."
4 měsíce. 4 měsíce jsou dlouhá doba. Už pomalu ztrácím pojem o životě. Vím že tam venku někde je. Já žiji, měl bych být tedy jeho součástí. Proč si přijdu stranou? Proč už nevím, jaké to je projít se po ulici, potkat neznámé lidi a přemýšlet o jejich osudech? Jaké to je, zajít si do kavárny, tiše se posadit, popíjet espreso, kouřit a pozorovat lidi na chodníku? Kdysi to nebylo nic zvláštního. Prostě se sebrat a jít. Nebylo to nic, nad čím by se člověk zamýšlel. Jak tu tak přemýšlím zavřený v jedné místnosti, v jednom domě, s jednou osobou, je mi do pláče. Už něpřemýšlím nad cizími osudy, už neberu dění jako samozřejmost.
Touha....Touha sebrat se a jít, běžet, skákat radostí, smát se a plácat lidi po ramenou. Touha je silná ,strašně silná.....Jdu.. Vyběhnu ven z domu a nadechnu se čerstvého vzduchu......
Bolest, závrať....klesám na kolena a těžce dýchám..srdce mi bije jako splašené...cítím tep v celém těle.....Rozpláču se...
(dnes vypsání nepomohlo, očista se nekoná)
Sedím v temném pokoji,
čtu si smutné povídky,
hlavu v černém závoji, hledám odpověď.
Sedím v temném pokoji,
oči nořím do knížky,
vidím muže v orloji, v ruce místo hodin má, balík cigaret.
Sedím v temném pokoji,
oči upřu do výšky,
vydechnu jak po boji, snad už naposled.
