Jdu temnou ulicí a vidím letní slunou cestu,
cestu plnou mých přátel.
Jdu temnou ulicí a vidím postavy,
postavy, které jsou jasné a barevné.
Jdu temnou ulicí a vidím tváře,
tváře, které si mě prohlížejí.
Jdu temnou ulicí a vidím obrysy,
obrysy lidí, kteří mě sledují.
Jdu temnou ulicí a vidím jiskry,
jiskry, které září z těch obrysů.
Jdu temnou ulicí a vidím.....
Nevidím, jsem slepý.
Kolikrát už sem tyhle slova použil. Když na mě padne splín, je mi do breku, nic mě nebaví a většinou začnu vzpomínat. Vzpomínat na minulost, na staré dobré časy jak se říká. Většinou na mě špatná nálada padá večer, nebo při sychravém počasí. Přijde z ničeho nic, a usadí se mi v hlavě jako havran na větvi. Většinou se koukám na okolní krajinu, u toho se mi nejlépe přemýšlí. Vždycky když si připadám k ničemu a ,,nemocný samotou" začnu vzpomínat. Vzpomínky jsou hrozně krásná věc, když je umíte použít. Když je mi opravdu hodně smutno, ponořím se do nich, jako do jezera. Vzpomínám na to špatné a většinou se vypláču. Pláču tak dlouho, dokud mě nezačnou napadat ty radostné chvíle. To se pak potutelně začnu usmívat s očima plnýma slz, až se rozesměji úplně. V mém životě se toho doteď událo hodně a díkybohu mě obklopovalo mnoho skvělých lidí.Teď si možná řeknete, že to zní jako nějaký projev na oslavě narozenin ale ne. Opravdu jsem byl obklopen skvělými lidmi, které bych za nic na světě nevyměnil. Například moje rodina. Nadávám na ně, na jejich požadavky, zákazy příkazy trapné poznámky a rozhořčené nadávky. Patří to k životu, a já vím, že vždycky budu mít v srdíčku místo, kam si je schovám a budu je mít rád. Spoustu věcí jsem v životě udělal špatně a možná bych je i chtěl změnit, ale vím, že kdybych se do té situace vrátil, udělám to úplně stejně. Jsem už takový, jsem stejný a tím, že znám konec příběhu, se nic nezmění. Jedna moc milá slečna o mě kdysi řekla, že jsem jako oříšek: zvenku je to tvrdá hrubá skořápka, ale když se vám ho podaří rozlousknout, čeká na vás moc dobrý oříšek. Možná takový jsem, možná ne, to ať posoudí jiní. Vím jen, že když mám tu ,, Melancholickou" začnu na ty všechny lidičky a na to co jsem s nimi prožil vzpomínat a i když mi tečou slzy, uvnitř je mi takové zvláštní teplo. Mám kamaráda, který se s těmito pocity potýká často a často o nich spolu hovoříme, nebo jsme kdysi hovořili. Naše sáhodlouhé debaty do pozdních nočních hodin ale nikam nevedly. Nevyřešili jsme nic zásadního, ale já si ho vážím za to, jak mi otevřel svoji duši a nebál se mi sdělit svoje pocity.
Říká se že chlapi nepláčou... Je to blbost. Každý pláče,protože Splín, Nostalgie, Melancholie jsou jen a jen vzpomínky a padají na každého. Ta nálada je krásná i strašná zároveň a přesto bych se jí nikdy nechtěl zbavit.
Kdysi dávno jsem svoje problémy a niterní pocity probíral ještě s jedním kamarádem. Seděli jsme na letišti, kde tehdy hlídal a koukali na západy slunce mnohokrát. U toho nás napadaly různé myšlenky, z kterých se vyvinuly dobré teorie. Ten člověk mi také hodně pomohl. Vydržel jsem ho poslouchat hodiny a hodiny.
Paradoxem je, že i když se snažíme sebevíc, děláme chyby a já jsem oběma těmto lidem ublížil. Bohužel jak už jsem řekl zachoval bych se stejně. Je to asi ta moje hrozná povaha , ale každý si v životě neseme nějaký trest.
Lidi potkáváme a opouštíme. Já však vím, že je nikdy neopustím, budu si je nosit v hlavě a když na mě padne zase ta ,,Hloubavá" vzpomenu si na ně. I když budu plakat. Pustím si krásnou melancholickou hudbu a upadnu do své mysli. Ponořím se do ní a nevylezu, dokud mi nebude dobře.
Lék na lidskou duši neexistuje, kdosi řekl. Já si ale myslím, že lékem je jiná lidská duše.
Když spíš, jsi krásná
Když spíš, jsi jako hvězda jasná
Když spíš, hledím ti do tváře
Když spíš, hladíš tváří polštáře
Když spíš si jako hladina,
Když spíš, jsi holka nevinná
Když spíš, hledím ti do očí,
Když spíš, srdce se mi rozskočí
Když spíš, vypadáš nevinně,
Když spíš, láska mě přivine
Když spíš, slzy mi kanou,
Když spíš, lež a přetvářka jsou stranou
Miluji tě když spíš, ale to ty dobře víš...
Když se snese tma, snese se na vše kolem, bez výjimky. Pokryje vše co jí stojí v cestě.Usedá pomalu ale jistě. Je to signál. Signál pro všechny věci, pro všechny živé tvory, aby šli spát, uklidnili se. Svět ve tmě je zvláštní. Je to klid, který na vás dýchne, když vyjdete z teplého prosvíceného domu ven. Když budete klidně stát a poslouchat, ucítíte jak vás něco hladí po duši. Mrazivé noci v zimních měsících jsou nejklidnější.
Tiše stojím v černém kabátě, abych zapadl, ztratil se v tom černočerném klidu. Moje oči pomaluju přejíždí po okolních stromech, na kterých se usadila bílá zmrzlá jinovatka. Drátěný plot se prohýbá pod nánosy mrazu a sněhu. vykročím do temné tmy abych měl lepší rozhled a mohl vychutnat to kouzlo dýchající z mrazivé noci. V dáli vidím domy,v některých oknech se svítí a jsou vidět obrysy osob. V jednom okně stojí žena a hledí ven, v druhém je muž, který zvedá svoji dceru do náručí. I v těch pouhých obrysech je vidět radost. Moje oči putují dál a přejíždí přes obrysy domů, stromů a osvětlených ulic. Je slyšet můj hluboký dech, který je klidný a pomalý. Z úst mi vychází zmrzlý dým. Hruď se mi zvedá nahoru a dolů a v uších slyším tlukot svého srdce. Moje oči spočinou na velkém javoru, který je z jedné strany zalitý tmou a z druhé osvětlen pouliční lampou. Celý strom je také obalen tlustou vrstvou bílých mrazových krystalků.Ale tento strom je jiný. Žluté světlo se na něm odráží jako při východu slunce a silueta stromu vystupuje ze tmy jako rytina na černé zdi. Je nádherný. Pozoruji ho s úctou k Matce přírodě a pojednou si začnu uvědomovat ty všechny krásy kolem, tu krásu života, kterou nám skýtá příroda i bez našeho přičinění.
Pojednou sklopím hlavu, hluboce vydechnu a zavřu na chvíli oči. Po chvíli je otevřu, podívám se ještě jednou na bíly javor, otočím se a těžkýmy kroky odcházím zpět do civilizace.Do tepla a světla mého domu. Sníh mi praská bod botamy a já přemýšlím....Noc spí dál...
Těžká noc. Sebastian se po této noci probíral z šoku, který v noci zažil. Nápis na ruce pálil jako žhavá železo. Sebastian vyšel jako každý den do práce posilněn notnou dávkou whisky, kterou ještě stačil ráno dopít. Před jeho domem, který se rozkládal v tiché zapadlé a úzké ulici se zastavil. Omítka byla rozpraskaná a vystupovaly z ní staré pálené cihly. Sebastian se opileckým okem podíval na svůj polorozpadlý dům, cosi zamumlal a vyrazil do rušného centra města.
Neušel ani deset kroků a znovu se nemohl pohnout děsem. Na protější zdi domu ho zarazila odporná věc. Přistoupil blíž a prohlížel to hrůzné dílo, které snad nemůže mít na svědomí nikdo jiný než ďábel. Uprostřed stěny visel přibitý muž. Byl oblečen do roztrhané zkrvavené košile. V rukách mu čněly tlusté železničářské hřeby, z kterých se řinula černá krev. Byla černá jako noc. Pod přibitým mužem byl nápis. Ten nápis Sebastian dobře znal. Nápis SEB21 byl naspán krví přibitého muže. Sebastian se díval na hrůzný obraz, ,který se před ním zjevil, jen chvíli, poté se rozběhl pryč do bezpečí svého krámku. Celý udýchaný sedl na dřevěnou židličku a celý se klepal.
Po chvíli, když se Sebastian toršku uklidnil, vytáhl z kapsy papírek se vzkazem a začal přemýšlet. Když tu pojednou mu na mysl přišla myšlenka, kterou již dávno vytlačil ze své paměti.
Před pěti lety, když se pan Sebastian Verb přistěhoval do městečka Indicia, stalo se mu velké neštěstí. Malá holčička se topila v místní kašně a Sebastian stál na zápraží svého obchodu a sledoval náměstíčko. Když uviděl co se děje, rozběhl se ke kašně a snažil se holčičku zachránit.
Nestihl to.
Holčičku vytáhl z kašny a nebylo ji už pomoci. Sebastian začal hodně pít, než zapomněl na strašný zážitek. Holčička bydlela nedaleko náměstí v domě U zlatého slunce 21. Když šel Sebastian rodičům oznámit tu strašnou zprávu, velmi dobře si zapamatoval tento dům. Matka malé holčičky se psychicky zhorutila a po čase ji odvezli do psychyatrické léčebny. Její otec byl matce velkou podporou ale po jejím odvozu do léčebny to jeho nervy nevydržely a on se oběsil .
Vše se mu vybavovalo. Všechny ty hrozné vzpomínky, které již dávno alkoholem vytěsnil. Začínalo to do sebe zapadat jako skládačka. Ale kdo je ta žena v bílém plášti a proč vytahuje na světlo jeho nejčernější vzpomínky? P.P.:)
Sedím v pokoji a mnu si nervózně ruce. Televize běží, obrázky se míhají v mých očích. Jsem nervózní a klepu nohou.,,Ještě to vydržím, kouknu na net..." Brouzdám po internetu, projíždím oblíbené stránky a snažím se najít něco, co by mě zabavilo. Oči kmitají napříč obrazovkou, sledují banery a čtou tučné titulky. Nic. Nenacházím nic.¨
,,Ještě ne, chci přestat. Zahraju si něco, nějakou hru."
Hraji, zaměstnávám prsty, stále se mi klepe noha a tělo vykazuje potřebu nikotinu. V hlavě zní: ,,Dej si, dej si, dej si..!!"
Zvednu se, obléknu kabát, otevřu dveře a vyjdu do chladivé noci. Chvíli dýchám čerstvý studený vzduch, který mi protahuje dutiny. Zhluboka se nadechnu a vložím cigaretu do úst. V pravé ruce zapalovač, který přiložím ke konci cigarety a škrtnu. Fajnšmekersky a zkušeně zapálím cigaretu jen teplem nad plamenem.
První šluk natáhnu zhluboka a zhluboka ho vydýchnu. Zima znásobí dým vycházející z mých úst. Stojím pevně, šlukuji a rozhlížím se nocí. Na zasněženou krajinu stále padá sníh. Pouliční lampa odkrývá husté chumelení krásných, velkých bílých vloček. Sleduji to bez hnutí, pouze šlukuji. Není mi zima, neklepu se.
Idilka.
Cigareta se přiblížila ke svému konci, rychlými šluky dotáhnu zbytek tabáku v ní a típám do popelníku. Vše kolem se zdá jiné než při kouření. Obyčejné. Vcházím do domu, sundavám kabát a usedám k počítači.
Brouzdám po internetu...... ,,Dej si, dej si, dej si..!!!"....
Bojím se smrti,
Bojím se duchů.
Bojím se života,
Bojím se žen.
Bojím se tmy a bojím se ticha,
Bojím se samoty a bojím se lží.
Bojím se lásky a bojím se milovat,
Bojím se oženit a bojím se zestárnout.
Bojím se, že se nikdy nepřestanu bát.
Všichni se bojíme, tak přestaňme si lhát.
Sněhové vločky padají tmou,
Černí Andělé ulicí jdou.
Světla z lamp proráží vzduch,
Ve vzduchu cítit je Vánoční duch.
Vznešeně kráčí jak rytíři poslední
Stříbrní orli na všechno usedli.
Ulici zalívá tajemný chlad,
Andělé jménem mráz mají hlad.
Takže moji drazí, abyste si nemysleli, že to tu teď bude jen samý příběh a nic jiného, rozhodl jsem se předložit vám pár citátů a mouder, podle kterých se v životě řídím. Mnohé z nich jsem nechápal do doby, než jsem si je sám prožil. Spoustu těchto vět vyřkli slavní lidé, ale to neznamená, že to je ten důvod proč se podle nich řídím. Tito lidé jsou moudří a možná i proto jsou slavní. Člověk by v životě měl mít něco, podle čeho se řídí a čemu věří.A když to není bůh, tak stačí pár moudrých vět pár moudrých lidí. Tak tady jsou, třeba si z nich také něco vezmete:
Ten pravý přítel, co k Tobě lásku chová, ten Ti neříká jen lichotivá slova. Pravdu Ti poví, byť i trpce zněla, pravdu Ti poví, byť i zabolela.
Kamarád si myslí, že přátelství skončilo jestliže jste se pohádali, ale přítel Ti po hádce zavolá....
Lepší je si to posrat podle svého, než podle toho jak ti to raděj druhý....(L. Lipský- 2Bobule):)
Samota děsí dvacetiletou duši (Moliére)
Život je jako žebřík do kurníku: krátkej a podělanej.
Milujeme ty kteří nás odmítají, odmítáme ty kteří nás milují.(Seneca- moje životní motto)
Miluji život, protože mi dal Tebe, miluji Tebe, protože ty jsi můj život.(John Lennon)
Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe.(John Lennon)
Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi.(Kurt Cobain)
Takže abych to shrnul, nedávám to sem proto, protože to na svém blogu má každý a je to v módě držet se citátů. Citáty umí totiž říkat každý ale kdo je nepochopí, a neprožije jejich pravdivost ve skutečném životě nemají pro něj význam. Já ty své chápu a co Vy? (Komentáře potěší)
Sebastian Verb se odebral domů. Když přišel do temného bytu, bylo již pozdě po půlnoci a v pokoji bylo otevřené okno. Dovnitř vnikala chladná zima. Sebastiana jakoby objala samotná smrt při vstupu do pokoje. Přistoupil k oknu, kterým dovnitř vnikalo světlo z pouliční lampy a vytáhl z kapsy onen papír se vzkazem. Světlo z lampy se na něm odraželo jako na vodní hladině a nápis z něho vystupoval na povrch. Pan Sebastian usedl na pohovku s láhví v ruce a po chvíli usnul.
Znenadání ho probudilo silné zabušení na dveře. Pomalu vstal a loudavými kroky se dobelhal ke dveřím. Otevřel těžké dubové dveře a strnul hrůzou. V temné chodbě vystupovali obrysi postavy v černé kápi, která v náručí držela křičící dítě se zabodnutou dýkou v hrudi. Dítě i přes obrovskou dýku v jeho tělíčku nepřestáválo brečet a dýchat. Sebastian natáhl ruku do prostoru k dítěti ale to se rozplynulo jako dým. Pan Sebastian stál strnulý hrůzou proti hrůzné postavě zahalené v černém plášti.
Co teď? Je to smrt, přišla pro mne? Jsem snad stále opilý? Sebastian si promnul obličej a zašátral v prostoru. Tu ho chytla postava pevně za předloktí a sevřela. Sebastian cítil palčivou bolest a křičel bolestí. Po chvíli ho postava pustila a rozplynula se stejně jako ono dítě.Jen otisk jeho okovaných bot byl vypálen do dřevěné podlahy. Sebastian padl vyčerpáním a bolestí na podlahu a omdlel.
Ráno po probuzení nevěděl, co se stalo.Byl to jen sen? Nebo snad halucinace z té whisky? Když tu ucítil palčivou bolest na předloktí. Podíval se na něj a uviděl vypálený podivně zdobený nápis: ,,SEB21".
Co to znamená? Co se to v noci vlastně stalo? Pokračování příště:)
