Tak téhle ženské říkám borka s velkým B.Nááádhernej hlas!A navíc to úžasně válí na housle.Miluju její The Art of Suicide , Gothic Lolita, I want my innonce back a podle mě nejlepší La Folia.
Ach bože!Skvostná to hudba!Nádhera!Momentálně strašně ulítávám na Von nun an gibt es kein zurück.Některé ty části jsou vážně přenádherně.Nebo Music of the night..Ovšem v německém podání Thomase Borcherta.Borchert je vážně famózní. 
Úžasnej chlap s úžasným hlasem.Samozřejmě i ostatní jsou nepřekonatelné, včetně asi nejznámější "Angel of Music" - teda alespoň takhle jsem ji našla vždy pojmenovanou.Za případné nedorozumnění se omlouvám.
(No comment.Dlouhá chvíle přišla a já usedla za klávesnici =)
Můj miláčku,
Můj drahoušku,
Můj anděli,
Můj cukroušku.
Tak oblékni si rudý šat
A pojď k nám blíž,
Tento tanec , tak vznešený,
K věčnému žití klíč.
Chlad nemá šanci,
Okny sem nepříjde.
Však tvá pleť tak bledá jest,
Slunce již nevýjde.
Tak toč se a toč
Jen úklon a krok
Tak kráčej v dál
Už jen pár slok.
Slyšíš bubny.
Odkud jen zní?
Teď…Teď…Teď…
Srdce snad blázní v ní.
Křičíš k nebi,
Hlavu v dlaních,
Z úst pramínek krve,
K zemi náhle tváře skláníš
V hrudi teď tě zebe.
Zorničky rudé,
Už jsi jednou z nás.
Prokrvení chudé
I chladný je tvůj hlas.
("Povídka", v níž zaujmula hlavní roli malá upírka, kterou jsem pojmenovala Pia.Možná podle své nejoblíbenější muzikálové zpěvačky..Vážně nevím.Ale jedno vím- nad tímhle neztrácejte čas.Je to napsané v dlouhé chvíli a kvalita žádná.]
Slunce už dávno zašlo a již by se měla probudit.„Vstávej!“V tu ránu se mírně nadzvedlo hojně zdobené výko rakve.Kdyby člověk- či jakákoli jiná bytost – tuto hrobku neznal, zřejmě by si pomyslel, že teď na něj vyskočí urostlý upír – jako ti z hororů.Místo toho se však probrala drobounká dívenka , která vypadala tak nevinně, že by jste řekli – Tahle neublíží ani motýlkovi!
Do jisté míry máte pravdu – motýlovi by neublížila.Ti už v noci spí.Teď po světě poletují černočerné můry a lidé zhasínají světla, zavírají okna…Aby jim nenaletěly do jejich domů.
Můry pak poletují světem hledajíc jiné světýlko.
Holčička v blankytně modrých šatičkách – říkejme jí třeba Pia – se posadila, protřela si oči a zívla.Potom vstala, zohla se pro panenku a zamířila k obrazu krajiny, který vysel na jedné z kamenných zdí.Já seděl u stolu a popíjel víno. „Chtěla by jsem někdy zase vidět Slunce…Chybí mi.“ „Mi také, můj anděli.“ „To určitě.Vždyť ty jsi upírem už několik století!Beztak jsi už zapomněl.Takže ti nemá co chybět!“ „Divila by ses, jak živé jsou některé věci v mé mysli.“ „Opravdu?A co Issabel?“ „Na tu vzpomínám vždy s láskou.Ale ty moc dobře víš, že…“ „Co moc dobře vím?!“ „Víš, že o ní nechci mluvit!“ „Dobře…“ Přešel jsem k Pie zezadu a obejmul ji kolem ramen. „Určitě máš hlad.“ „Jo.To mám.Můžu jít dnes v noci už konečně lovit s tebou?“ „Ne, na to jsi ještě příliš mladá.Počkáš tady na mne.“ „Zase se budu nudit!“ Pia se mi vytrhla a prudce se na mne otočila s výrazem, který svědčil o tom, že ji to už vůbec nebaví. „Můžeš si číst, pustit gramofon , hrát si!Co by za to jiné dítě dalo!“
To malé, ukřivděné stvoření založilo paže na prsou a odmítalo jakoukoli další konverzaci.
„Dobrá, tedy počkáš.Za chvíli jsem zpět.“ Oznámil jsem a zabouchl dveře.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jakmile Christian odešel, vrhla jsem se k hračkám.Měl pravdu.Co by za to jiné dítě dalo!Tolik krásných, porcelánových panenek!Všechny jsem měla moc ráda, ale jak už to bývá, i já jsem mezi nimi měla svou oblínenkyni.Antonaeta měla dlouhé, vlnité, kaštanové vlásky, překrásné hnědé oči, nádherně tvarované rty v barvě třešní a pleť jako alabastr.Šatičky měla smaragdově zelené , doplněné o zelený, safírový náhrdelník.Byly tu i panenky daleko hezčí, ale ona měla své kouzlo.Když jsem se podívala na ni a potom na ostatní panny, zošklivily se mi.Raději jsem zapla gramofon a vzpomínala na Issabelu.Issabela bývala Christianovo dítě – tak jako jsem jím teď já.Pamatuji si, že o ní vždycky hezky mluvil.Vážně ji měl moc rád, jenže osud tomu tak chtěl, že už tady s námi Issi není.
…Stalo se to jeden večer na podzim.Zrovna jsme si všichni povídali v jedné nedaleké hospůdce a byl s námi i Ludvík.Panovala příjemná atmosféra, vzduch byl provoněný skrz na skrz šňupacím tabákem , jakýsi chlapík hrál na vrzající housle a Christian pohledem lehce koketoval se zpola prázdnou, baňatou sklenicí s vínem.Vinný mok se ve svitu svic nádherně třpytil a lesknul.Všichni byli v rozverné náladě, ale hospodský nás už vyháněl, že budou mít po zavíračce.Nasoukali jsme se tedy do příjemně teploučkých kabátů a opustili vyhřátou místnost.Venku pofukoval chladnější vánek a do toho všeho ještě vyli psi přivázaní u zrezivělého, kdysi na červeno natřeného zábradlí.Pěšinka byla udusaná a uzounká, takže jsme šli vedle sebe maximálně ve dvojici.Já šla vedle Issi a myšlenky mi poletovaly někde nad zataženýmy oblaky.Najednou jsem si všimla její nepřítomnosti. „Christiane!Kde je Issabel?!“ „Tady přec…“ Chris nejdříve ledabyle mávnul rukou a posměšně se otočil, ale náhle mu zkameněla tvář a nebyl s to dokončit větu. „Issabel?“ zašeptal do ticha. „Issabel!“ Jeho volání nabíralo na síle.I já s Ludvíkem jsme se přidali k volání jejího jména.Jenže odezva žádná.Ještě několik nocí poté jsme ji hledali a bez úspěchu.Asi tři měsíce po jejím zmizení se po městě začalo šuškat cosi o tom, že ve vedlejší vsi zničili upírku.Bylo nám jasné, že jde o Issi.Christian si to vše bral za vinu.Prostě si myslel, že za to mohl on.Prý měl jít vedle ní , když to bylo jeho dítě….
Ze snění mě vytrhl podivný křik.Nejprve jsem se polekala, ale pak mi došlo, že nám Chris vleče večeři.Dveřmi vpadnul postarší chlapík při těle a v očích měl nepopsatelnou hrůzu.Když zakopnul, snažil se vstát, ale v tom šoku mu to nešlo, takže se doplazil po zemi na konec místnosti.Zády se polekaně tiskl k zdi.Christian se k němu už blížil a ten chlapík vypadal, že ho brzy skolí infarkt.Můj upíří přítel už byl u něj a pevně ho držel u země.Podíval se na mě a já k nim vyrazila.Poklekla jsem k hlavě toho muže , naklonila se k tepně jeho krku a sála…
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pia vypadala tak nádherně.Upír s tváří neviňátka.Radost pohledět.Klečela tam a pila do sytosti.Náhle se její hlava ocitla v mírném záklonu a ona působila tak šťastně!V ústech ještě převalovala doušek krve.Připomínala mi mlsnou kočku, která právě dostala vyžranou krysu a spokojeně vrní.Potom jsem se napil i já.
(Mrtě stará.Kvalita na bodu mrazu =)
Pod zemí v temnotě čekám a čekám,
čekám na boží zázrak, zázrak světa.
Čekám a hledám rozumné řešení,
hledám naději - jako únik z vězení.
Uvězněna jako kanárek v kleci,
uprchnout do nebes, to jen chci přeci.
Přetvářka je mnohdy zrádná jako maska...
A láska pro mne jako jediná hláska.
(Hodně stará.)
Kdys bývala jsem šťastná,
hvězda mého života, dnem i nocí jasná.
Nevím, čímž se zapříčinilo to, že má hvězda již nesvítí.
Snad někoho lásky ze srdce žár tu hvězdu zase rozsvítí.
Motýlí křídla chtěla by jsem míti,
i ptákem na nebi létajícím býti.
Jeho křídla, tak volná jsou!
jedno bez druhého býti nemohou.
Bez jednoho by ptákova volnost byla ty tam,
a potom...Kam by letěl?No tak kam?
Nemohl by.Uvězněn jako v kleci.
A já jsem na tom skoro stejně... v zajetí života přeci.
(Nevím no....)
Zaznívají první tóny,
Publikum začíná propukat v nadšené vzrušení.
Opona rozevře se,
Pro duši křehkou mučení.
Za chvíli ozývá se hlas,
lidé za tebou začínají zpívat.
Musíš jít zpěvem s nimi,
Své pravé pocity skrývat.
Začneš z hrdla svého vyluzovat zvuky,
Publikum jen tiše šumí,
rozklepána tam před nimi stojí,
Oni nevědí co ve skutečnosti umí.
Při scéně šťastné se rozpláče,
Při scéně smutné nedokáže plakat.
Proč by měla hrát?
Proč musí na umělost lidi lákat?
Vždyť city jsou to nejvzácnější,
Proč musíme v životě hrát?
Přetvářka a pravda jsou proti sobě jako na bitevním poli…
Jen ona musí její rozhodnutí znát.
Nedokáže udržet přetvářku,
Najednou pláče když smát se má.
Klekne na kolena, je poražena,
Ten pocit důvěrně zná.
Publikum pokřikuje: To jsou skandály!
Es sind skandale!
Proč se vám posmívají,
Když už máte namále?
Dál stojí na jevišti ,
Duši má zraněnou.
Dál stojí na jevišti života,
Pravda je její jedinou.
Sama stojí před zataženou oponou,
Pořád má na obličeji masku.
Ach, kdy se to lidé naučí,
Neprohrát tuto důležitou sázku…
Jménem život?
Snad výjde po každém dešti duha,
Snad slunce prosvítí naše duše.
Snad pochopíme že lhát nemá cenu,
A budou vám na vaše pódium házet růže.
(Mám ji strašně ráda - osobní důvody.)
Opřena o dveře tu stojím
A ty v té tmě tam také snad jsi.
Přiznávám, trochu se tě bojím….
Ale dotknout se tě přesto chci.
V černo černé tmě
A v nekonečném tichu…
Zaslechnu tvůj hlas…
Volá mě – bez ostychu.
Jako omámená jdu za tvým hlasem
Jako marionetka si teď připadám.
A konečně – v tvé náruči se prohnu v pase
A do hlubin horoucí vášně se propadám.
Šeptáš mé jméno, šeptáš ty slova…
Tvé ruce zkoumají všechna místa mého těla
A já do ničemné extáze upadám znova
Přeci takhle jsem to vždycky chtěla!
Můj černý princi, můj milý Cherube
Lapil jsi mne do svých sítí
A tak, jako pavouk napájí krev
Ty mou slabost máš jako pití.
Já chci se dotknout tváře tvé,
Však ty mne pošleš dolů k zemi.
Náhle mi podáš ruku svou
Brány zase otevřeš mi.
Tančím tu s tebou svůj poslední tanec
A ty jak led ke mne chladný jsi
Však občas něhu prokážeš mi
V mžiku trháš mou duši zas jak psi.
Tu rázem se k mé tváři skláníš
Chceš mne utopit ve svém polibku…
Po mé tváři náhle slzy kanou…
A ve své vizi rakev vidím – jako malou kolíbku.
Vytrhnu se svému princi
- ze všech svých posledních sil.
Ty mi, jako malému provinilci,
Pláštěm černým jsi se skryl.
Ach, proč já jsem láskou slepá
Proč nedokážu bez tebe být.
Zase volám tvoje jméno…
Pomni, ty mne chceš také mít!
Moje srdce strádá tě tu,
Ach, proč takové trápení mladé lani,
Ty jsi mi rázem milost dal
A objevuješ se zase – jako bílé světlo na černé pláni.
Již tě chci políbit!
No tak, můj princi!
Chci být jen tvá jediná…
Jako rudá skvrna na bílém límci.
Držíš mne pevně v náručí
A naše rty se smyslně spojily.
Hra jazyků podlomení kolen zaručí
a vyhráli ti, co na šťastný konec vsadili.
Tu jakoby mi srdce probodlo
tisíc střepů, ostrá jím projela bolest.
Už jsem jen tvá, můj příteli,
Slyším jen černých křídel šelest.
Agonie klidná je,
Jak moře klidně postupuje.
Tvé doteky jako mořský had,
Který skály ostré odrazuje.
Má duše s tebou odchází,
Ach, jak já jsem šťastná!
tělo své tu napospas ležet nechávám,
Pohled na zkrvavený hrudník mé smysly laská.
Ještě jednou – naposled pohlédnu na tento svět.
A také naposled mé oči spatří to bezvládné , mrtvé tělo…
Na místo něj ze země vyraší malý černý květ
…A to malé dítko ve mne si s radostí řekne: Máš, cos chtělo.
Když má maličkost uvažuje a strašně ji to bolí.
Co je to vlastně vesmír? Ve škole se nám natlouká do hlavy, že před miliardami let byl jakýsi Velký třesk a vše se vsoukalo do maličké kuličky... A kde ta kulička byla? Nemohla být v ničem. Jak vlastně vypadá nic? Někdo si nic představuje jako černo nebo naprosto oslepující bílou zář… Nekonečno... Ale opět se dostáváme k problému: jak vlastně vypadá nekonečno? Někde to končit musí, ale co za koncem? Nemůže tam být nic.
Jako malá jsem si to představovala asi takhle…
Skupina zhruba tří prapodivných tvorů , sedících v kruhu okolo větší plošiny – něco jako herní deska na Člověče, nezlob se, akorát ve zvětšené formě... Ovšem místo herních políček jsou nejrůznější soustavy…. Ti tvorové to vše ovládají… Ovládají, jak budou meteority dopadat na jednotlivé planetky, jak se budou srážet, která hvězda vyhasne – ba dokonce řídí i naše životy.
Zkrátka něco jako bohové. Ale ti tvorové musí být také v nějaké soustavě… Jenže jak končí pro změnu jejich „vesmír“ ? Dostáváme se opět na začátek – nemůže být nekonečno, někde konec být musí, ale za koncem prostě nic? To nejde! Holt na tyto otázky nám asi nikdo neodpoví. Snad časem, v příštím životě ;)
