Obloha se najednou rozzářila černým světlem a všechno ztichlo. Zůstali jsme stát jako přimražení k zemi. Náš tep se zrychlil. Naše srdce začalo bušit o sto šest a nás dech byl velmi těžký. Rozhlíželi jsme se po okolí v domnění, že někde spatříme, o co tu běží. Naše uši byly přichystané zachytit jakýkoliv zvuk. Zdálo se, že se všechno kromě nás ocitá v zemětřesení. Z domů se stávaly trosky, v ulicích se dělaly trhliny. Lidé zmizeli, jakoby by se vypařili. Začalo nám to připomínat ten bájný den zúčtování, ale tohle tomu bylo jen podobné. Naše hlava říkala, že něco není v pořádku. Pak se to už zdálo být jasné. Naše srdce to celé rozřešilo, protože právě ono si tento den přálo. Den kdy se postavíme samotnému světu v nemilosrdné válce a zvítězíme. Když už se nic nechvělo, vynořila se z temnoty ta bájná nesmrtelná armáda, která měla jen jediný úkol. Zničit jakýkoliv odpor. Už od dětství jsme žili v představě o lepším světu, jenže naše mysl nás upozorňovala na to, že změnit svět k lepšímu je takřka nemožné. Naše srdce žádalo revoluci a jiné zacházení, protože věřilo, že si to zaslouží. Od začátku, kdy jsme začali plánovat plán na vzpouru, jsme měli strach, že nás pronásledují a že nás odhalí ještě dříve, než vyjdeme do ulic.
Málem bychom zapomněli, že jsme si přáli revoluci, ale v tom strachu zapomenete i to, jak se jmenujete. Na první pohled bylo zjevné, že ta armáda je nekonečně dlouhá a my jsme tam stáli ve dvou. Konečně jsme se mohli hnout z místa. Opevnili jsme celé naše město našimi city a doufali, že je to dostatečný zátaras proti tomu zlu. Armáda vyčkávala, byla ale připravená udeřit okamžitě beze strachu. Stáli jsme tam a vyčkávali, co bude dál. Trochu mi šel mráz po zádech, když jsem si uvědomil, že to vojsko je na všech stranách tak daleko, jak jen dohlédnu. Najednou zvednu hlavu a vidím, jak se jedna ruka pomalu zvedá nahoru. Byl to jejich generál a dával rozkaz k drtivému útoku. Byl přesvědčen, že nás rozdrtí během krátkého okamžiku. Nevěřil totiž, že někdo se mu může postavit a to spíše, když jsme byli jen dva. Bylo jasné, že nás podcenil už od samého začátku boje. Nevěděl totiž, že světu a jeho armádě se postaví jen ti nejsilnější, v našem případě dokonce nesmrtelní. Během života jsme totiž byli obdařeni tou největší zbraní proti zlu. Nesmrtelností. Díky ní můžeme žít věčně a díky našemu hodnému srdci bojovat se zlem tak dlouho, dokud bude třeba.
Armáda postupovala krok po kroku a nehodlala se někde zastavit. Byli to muži bez osudu. Byli to psanci, které vyhostilo i samotné peklo. Žádné království je nechtělo mít za své poddané, a tak naverbovali do armády. Oblečeni byli bez pochyby výborně. Tvrdá helma, neprůstřelné brnění a z ruce měli těžký meč ukovaný z jejich nejtěžších hříchů. Byla to jedna z nejmocnějších zbraní, co si mohl smrtelník představit. Aby tuto mocnou zbraň udrželi, museli mít neskutečnou sílu a ta tu byla zjevná už z dálky. Jenže my jsme tam stáli dva se zbraněmi svobody. Našimi náboji byla touha po svobodě a odhodlanost zničit veškeré zlo. Naše ruce nebyly sice tak silné jako jejich, ale byli o to více vytrvalejší držet zbraně nahoře a zamířené na cíl. Vypálili jsme tisíce střel a pořád vojáků neubývalo. Zasáhla nás velká bezmoc a na okamžik jsme polevili v boji za svobodu a oni toho dokázali využít. Téměř prorazili naše barikády, jenže pak jsme se opět vzpamatovali a ještě jsme zvětšili intenzitu boje. A najednou se zdálo, že ubývají. Okamžitě v nás svitla naděje. Naděje to byla do té chvíle, než jsem spatřil obličej krvelačného generála. Ve tváři měl strach. Konečně pochopil, že tady nemůže uspět. Boj mezi nesmrtelnými jsme pomalu ale jistě vyhrávali.
Když si vzpomenu na to úsilí, co nás to stálo. Tolik bolesti, co jsme museli vydržet, aby vůbec tenhle den přišel. V dáli jsem zahlédl svítání a ta nesmrtelná armáda se pomalu začínala vypařovat do ovzduší. Zbyla z nich jen černá pára, která smrděla nepoctivostí a lží, co celý život kázali. Jejich meč vzplanul a shořel jako papír v rudém ohni. Generálova tvář zkameněla a my jsme ji rozdrtili v prach.
Když už bylo po všem a my jsme odstranili naše barikády, lidi vyhlíželi z oken na ulice. Divili se, kde je ta prolitá krev. Už se nebáli pouštět děti ven si hrát, naopak. Všechno se vracelo opět na svá místa s jedinou výjimkou. Svět byl lepší než dřív, nebyl tolik naplněn nenávistí a zradou. Dobří lidi byli odměněny pohádkovou budoucností. No a ti špatný? Ty prostě zmizeli podobně jako nezničitelná armáda. Teď právě nastaly ty časy, kdy nás Bůh obdivoval a Ďábel se nám klaněl.
napsal/a: Alex37000 09:11 Link
