natáhla sem se pro skleničku.... byla sem tak blízko, že bych ho mohla klidně políbit, ale zároveň tak daleko! ne zas tak blízko, ale dvacet cenťáků není přece žádná vzdálenost.
ale neudělala sem to. nigdy bych to v tu chvíli neudělala. možná že by uhl....
ve vzduchu voněl dým z cigaret a chuť citronu. zhluboka sem se nadechla abych si ji vychutnala. nebo proto, abych ze sebe setřásla tu nervozitu. srdce mi bilo jako na poplach. je zvláštní sedět naproti někomu, komu bych chtěla dát sví tělo, sví myšlenky, pocity a i to srdce, který teď bylo schovaný něgde v kalhotách.
a teď tu naproti sobě sedíme a děláme, že se neznáme. nebo že se vidíme poprvé.
on nad tím určitě nedumal. má svůj život a mě v něm nejspíš nechce. nezajímám ho. zvláštní. vždycky sem si myslela (a myslím) že k sobě tak nějak patříme a to že nejsme spolu je jenom omyl. nějaká chyba osudu, že spolu nebudem protože to tak nějak má být. ale je taky pravda že si myslím spoustu věcí, které nemají se skutečností nic společnýho.
udělalo se mi špatně. na záchodě hráli zvláštní hudbu. a když sem si umývala ruce, hleděla na mě nějaká holka.
byla bledá, měla blond vlasy, mikinu s kapucí a zoufalí výraz s náznakem smutku.
chtěla sem ji povzbudit. usmála sem se na ni. a ona se úplně ve stejnou chvíli zazubila na mě. ....