Za několik let jsem slyšel, že Michal měl vážnou nehodu, když spadl z 20 metrové výšky. Po 18 hodinové operaci a dlouhých týdnech na lůžku ho nakonec pustili domů se sdrátovanými zády. Potkal jsem se s ním asi půl roku po této nehodě. Když jsem se ho zeptal jak se má, odpověděl: "Kdybych se měl jen o chlup lepší, byl by jsem už dvojčata. Chceš vidět moje jizvy?" To jsem odmítl, ale zeptal jsme se ho, co se mu prohnalo hlavou, když tehdy dopadl na zem. "První věc, která mi proběhla hlavou byla, že se těším na dítě, které měla manželka zanedlouho porodit." odpověděl Michal. :Potom, když jsem ležel na zemi jsem si uvědomil,m že mám dvě možnosti: Mohl jsem si vybrat život, nebo . smrt. Tak jsme si vybral život." "A neměl jsi strach? Neztratil jsi vědomí?" ptal jsme se Michala. Michal mi odpověděl: " .. Záchranáři byli skvělí. Stále mi opakovali, že to bude dobré. Ale když mě přivezli do nemocnice a viděl jsem hrůzu ve tvářích lékařů a sestřiček, skutečně jsem se lekl. V jejich očích jsem cítil: Toto je mrtvý člověk. Uvědomil jsem si, že musím něco udělat." "A co jsi udělal?" ptám se ho. "Ale byla tam velká, nemotorná sestřička, která na mně křičela, jestli nejsme na něco alergický. ANO, odpověděl jsem. Lékaři i sestřičky zpozorněli a čekali na moji odpověď. Zhluboka jsem se nadechl a zakřičel jsem: Na vážné ksichty!" Když se dosmáli, řekl jsem jim: "Rozhodl jsme se, že budu žít. Operujte mě jako živého, ne jako mrtvolu!"