"Nejsi o nic lepší než tvůj bratr!" hlas jeho matky se mu zařezával do zad jako střepiny skla. Odmítavý k čemukoli odešel cestou už tolikrát prochozenou k malému kostelíku za oprýskanou zdí. Vešel do ticha chrámu až dozadu do zadních lavic kde se schoulil pod křídla kamenného anděla. Tady už neplatilo 'chlapi nepláčou'.                                                                                                                                                        Vzhlédl k vitrážovým oknům všude kolem sebe a světlo letního dne, venku tak ostré se změnilo v proudy modrého, nachového, purpurového, zlatavého a tmavozeleného klidu.  Nevěděl z čeho..snad z pláče, snad ze smutku co měl v těle nebo z klidu v kostele prostě se stalo, že usnul..

Pokračování příště..