Rozloučili se. Ještě než chlapec odešel kněz, který se představil jak otec Damian, ho objal s vřelostí zcela nečekanou. Pak chlapec odešel..a ač to nemohl vědět kněz se za ním díval dokud nezašel za roh kostela. Chlapec se toulal ještě dlouho po lesích, lukách..snad aby zakryl svoji návštěvu starého polorozpadlého kostela. Snad kvůli mamince. Ateistka možná i fanatická, ale miloval ji. Pořád ji miluje, ale svobodu v tom co chce snad miluje ještě více. Nakonec, to už se smrákalo, došel zpět k domovu. Světla v domě svítily a ani nevěděl proč mu připomněly oči bolestně raněného zvířete. Otevřel dveře a s pocitem, jako by se vzdával něčeho důležitého překročil práh. A začalo to: "Kdes byl celý den, měla jsem starost, ani se neozveš!Jsi horší než tvůj bratr!"Chlapec se schoulil, hlavu skloněnou. " Maminko.." šeptl.
" Promiň..nechtěla jsem ti ublížit. Je toho na mě teď moc..a ty mi v tom taky moc nepomáháš, Tome, víš?" "Promiň..já nechtěl..nevěděl jsem..ale slibuju..slibuju, že ti pomůžu. Co potřebuješ?" "Tak, vyper, ukliď si pokoj a pak se uvidí." "Ano, maminko."
A tak to šlo den za dnem..až chlapec byl zase ne stejných kolejích co dřív. A zase chodil utíkat pryč, ven z domu. A nakonec i do kostela k otci Damianovi.
" Copak tě trápí, synu?" "Otče..moje rodina.." "Opravdu? A není za tím něco jiného? Něco jako..tvůj bratr a tvůj vztah k němu? Nebo snad ..ty? Co říkáš..Tomáši? " Chlapec zalapal po dechu. Řekl jsem mu jak se jmenuji? Ne, ne, neřekl..tak jak to ví? Jak? "To víš, nejsem běžný kněz..to už jsi si asi všiml, že chlapče? Patřím k tomuto kostelu a kostel patří ke mně. Není na tom nic zvláštního, když se nad tím zamyslíš. Jsem prostě jen kněz, co došel tak daleko, že čte svým farníkům myšlenky, aby je mohl lépe chápat a rozumnět jim. Není to nic zlého a myslím, že pokud budeš chtít, tak bych tě to mohl naučit, co ty na to, synu?"
A Tomáš souhlasil.
Pokračování příště ..