"Přijď zítra za mnou, sem, do kostela a můžeme začít." otec Damian se na Tomáše podíval velice zvláštně, ale Tomášovi to nebylo nepříjemné. Naopak, uklidnilo ho to.

"Dobrá, otče, pokusím se přijít někdy ráno.."zazněl chlapcův hlas trochu neurčitě. "Maminka?"kněz se usmál nad tím, jak chlapec jen svěsil hlavu. "Takže ano." další úsměv se mu vtiskl do hladké kůže na obličeji a oči šibalsky zaplály. Loučili se. Když už chlapec odcházel, hlas který zaslechl ho donutil se otočit a usmát pod fousy. Byl to hlas otce. "A Tomáši, nezapomeň..zítra..budu čekat." S tím Tomáš odešel.

"Jsi jako tvůj bratr..jsi jako tvůj bratr..jsi jako.."znělo mu v uších a on měl jen chabou naději, že se ubrání tomu hlasu, tomu strašnému obvinění. "Ne..maminko..ne..to..to..není pravda.."mumlal ze spaní a převaloval se tam a sem.  "Mmmaminko..nnnee.."s těmi slovy se brobudil a ještě jednou nohou ve snu se posadil na posteli. Co vlastně bylo na jeho bratru  t a k  špatného? 'Všichni ho měli rádi..i máma.. ' pomyslel si.Pak se podíval kolik je hodin a konečně se probudil. Otec Damián a to tajemné cosi co umí a chce se o to s ním podělit. Naštěstí byl všední den, takže stejně měl vstávat do školy. "Mami tak já jdu.."křikl ve dveřích. "Máš všechno?" strachovala se jeho matka. "To víš, že jo..měj se." popřál a vypadl z baráku.

"Otče..otče ..kde jste?" V chrámu bylo ticho, jen sem tam se ozval zvuk letu obyvatel ruiny kostela. "Hledáš mě, Tomáši?" ozvalo se mu za zády. "fuj, to jsem se lek..ano..přišel jsem brzo.." Tomáš byl chtivý učit se, jistě zakázané věci. "Chceš abych tě tedy něco naučil?" zeptal se Damian a když viděl Tomášovy rozzářené oči zase se tak zvláštně usmál. "Tak tedy začneme.."

pokračování příště..