"Tatínku?" holčička se probudila a kolem ní byla tma. Byla sama, tatínek tu nikde nebyl. "Tatínku?!" hlas holčičky pronikavě protl temné ticho. Dostávala strach. Tatínek byl vždycky u ní. Zvlášť poslední dobou. 'Už je mi deset' pomyslela si pyšně. 'Ech..to je věk. To už je člověk velikej. Ale tatínek tu nikde není..' poodhrnula peřinu a malé nožky sklouzly na zem.

 Bylo chladno a tak se jen zimomřivě objala rukama a chtěla najít tatínka. Starý dům ve kterém bydleli byl tichý a vypadal, že je bez života. Pomalu propátrávala tmu a volala "Tatínku, tatínku, kde jsi?!" zpola vyděšeně, zpola plačtivě. Došla dolů, do přízemí, držíce se jednou rukou starého dřevěného zábradlí. "Tatínku?" Ticho. "Prosím, ozvi se.." těď už začala nabírat opravdu do pláče. Ono v deseti letech člověk asi nemůže být tak dospělý a nebojácný jak se může zdát. Holčička se opravdu bála. Je tak pozdě a tatínek není u ní v postýlce. Něco se mu muselo stát. Třeba ho snědli bubáci..Holčička se otřásla a podívala směrem ke sklepu. Tam jsou bubáci, proto tam chodí málokdy. Ale dneska se o tatínka bojí, víc než kdy jindy. Šla do kuchyně, vzala velký nůž a otevřela dveře do sklepa. Teď se bude bát určitě míň. Scházela pomalu po schodech do podzemí..

"Tatínku?"zeptala se prázdného prostoru. Sešla až dolů a rozhlédla se. Na zdi byla přikovaná hřeby mužská svlečená postava a vedle ní malá, utlá postava malé dívky. Dívenka se přitulila k chladnoucímu mužskému tělu a řekla: "Tatínku, to jsem ráda, že jsem tě našla..Bála jsem se o tebe, jestli se ti něco nestalo." Podívala se mu do hasnoucích očí. "Teď už se nemusím bát, že se ti něco stane, že nebudeš se mnou v postýlce." podívala se pohoršeně na tělo vedle. "Už budeš jenom můj." prohlásila a šla spokojeně spát. Už věděla, kde tatínek je a co dělá.