Smutně mladík na břehu stál

díval se do vod hlubokých

tak tady na ni volával

zas a znovu díval se na hladinu

Pocítil vinu

z čeho a čí?

Nevěděl

Miloval

Nezapomněl

Zapomněl na to kým byl

A vzpomínky chodí vždycky pozdě

Nemluvil

Pak se hladina rozčeřila

a ona, krásná a stříbrně bílá

vystoupila ze stínu vlastní viny

A stáhla svou lásku s sebou

do hlubiny