

Já vím, jsem asi šílená, když se nechám tak snadno ovlivnit, ale... je to prostě tak. Jsem jednou žena, a to heterosexuální, takže si myslím, že je to docela přirozené, že v mém životě hrají muži takovou roli.
Přejdu k věci. Jak už se dá poznat z mého prvního příspěvku, jeden kluk mi zamotal hlavu, a to tak jako nikdo jiný. Zažila jsem krom totálního zmatku pocitů jeden zvlášť intenzivní, a to bezmoc. Bezmoc cokoli udělat, uvažovat chvíli vážně, rozumně, absolutní bezmoc ovládnout své tělo i mysl. Byl se mnou ve dne v noci, zjevoval se mi ve snech, byl zkrátka neustále v mé hlavě. Nebylo úniku.
Tohle vše by se dalo pochopit, kdybychom spolu něco měli, ale v tom je ten háček.


Už to bude rok. A já konečně před časem zjistila, že už na něj nemyslím. Je pryč.

Byli jsme s přáteli na akci a já jsem tam někoho potkala. K ničemu velkému nedošlo, ale zas po dlouhé době jsem se cítila volná, připravená na nové lidi, zážitky, prostě svobodná a měla jsem strašnou radost, že zase žiju, že to není sen...

Mimochodem, ten nový kluk mi napsal

No, uvidíme.

