Smuteční průvod se táhl po cestě k hrobu jako dlouhý ponurý had. Dámy v černých šatech, kloboucích i botách, pánové v oblecích téže barvy. Boty, jak jinak, černé. Trubači hráli pohřební fanfáru. V čele průvodu jela limuzína, za níž kráčela žalem zlomená dvojice. Drobná žena a vysoký šlachovitý muž. Oba měli zarudlé oči a žena se o manžela musela často opírat. Pomalu postupovali směrem k městskému hřbitovu. Už z dálky je vítaly jeho bezútěšně šedivé zdi a oprýskaná omítka. Zarezlá brána vytepaná do vlnitého a zakrouceného tvaru jako by se jim šklebila vstříc. Ozubená tlama připravená pozřít další oběť.
Čtveřice svalnatých a profesionálně účastných mužů vyzvedla ladnou dětskou rakev z auta a pietně ji nesla k čerstvě vykopané jámě poblíž hřbitovní zdi. Nový náhrobek bil do očí svou neposkvrněností. Spustili do ní rakev a po smuteční řeči příbuzní mrtvé chodili kolem díry a symbolicky do ní házeli hrstky hlíny a květiny.
Tento prostý úkon dohnal drobnou ženu k dalšímu záchvatu křečovitého pláče. Její muž ji mohl jen konejšivě objímat. On už v sobě bolest zapouzdřil a nedovolil jí vyplout na povrch. Z hřbitova se všichni odebrali na smuteční hostinu. Pomalu se jim vracela barva do tváří a atmosféra, ač stále plná smutku, se pomalu uvolňovala.
„Prosím tě, odvez mě domů,“ požádala žena. „Chci být sama.“ Její manžel jen kývl. On sám se na hostinu vrátil pouze ze zdvořilosti vůči hostům. Nejraději by byl také sám. Párkrát se zhluboka nadechl, aby dostal náhle rozjitřené city pod kontrolu.
Žena došla do prvního patra. Před pár dny tam ještě stál dětský pokoj. Dnes zel dům podivnou prázdnotou a tichem až děsivým. Matka s bezmocí klesla na postel s pestrou pokrývku, uchopila starou plyšovou opičku a rozplakala se nanovo. Kolébala přitom plyšáka v náručí a slzícíma očima pozorovala fotku na stole. Smála se na ní krásná dvojčátka, Hynek a Karolínka. Mohly jim být čtyři roky. Vesele se smáli netušíce, co je za pár let potká. Matka už ani neviděla ty přešťastné tvářičky, zlaté vlásky a nebesky modré oči. Mučila ji stále stejná otázka. Rezonovala jí v hlavě od onoho okamžiku, kdy před třemi dny vstoupila do dětského pokoje v jisté léčebně a našla Karolínku v hlubokém spánku, z něhož už se neprobudila. Proč zrovna její dvojčátka? PROČ?! Proč…
***
„Hynku…“ zamumlala dívenka ze spaní. Tom s Marií se po sobě s úzkostí podívali. Nemocniční hodiny už dávno odbily půlnoc, ale oni se odmítali hnout, dokud se nedozví, jak dopadla Hynkova operace. Personál nevěděl co s nimi, tak je nechal v hale. Karolínka neudržela oči a usnula otci v náručí. Rodičům se ulevilo, protože se pořád ptala na brášku a oni ji nechtěli strašit.
Večer, když se vraceli pěšky z kina, nějaký namol opilý řidič vjel na chodník. Najel přímo na Hynka. Záchranka dorazila za nesnesitelně dlouhou dobu. Putoval přímo na operační sál. Od té doby ostatní s nervy napjatými k prasknutí čekali na výsledek.
Řidiče policie chytila několik kilometrů od místa nehody. Najel do příkopu a zůstal tam. Usnul za volantem. Okamžitě byl muži zákona zadržen a po lékařské prohlídce deportován na strážnici. Jenže nehodu odčinit nemohli.
O půl třetí pro ně přišla sestřička. Tom opatrně vzal dcerku do náručí, aby se neprobudila. Zavedla je na pooperační. Díky několika slovům se jim tragicky změnil život. Jejich Hynek nepřežije následujících pár hodin. Má rozsáhlé vnitřní krvácení, které se nepodařilo zastavit.
Marie s pláčem klesla k synkovu lůžku a úpěnlivě jej držela za ruku. Držela jej až do pěti hodin do rána. V pět hodin, jednu minutu a dvaatřicet vteřin vydechl chlapec naposled. Zdrcenou ženu musel Tom od lůžka doslova odnést. Ani on se neubránil slzám. Ale myslel především na Karolínku. Jak jí to říct? Zkoušel jí namluvit, že její bratříček odešel na jedno hrozně vzdálené místo, kde je mu dobře, ale už se nemůže vrátit.
Dívenka mu nechtěla rozumět.
„Ne, tati, on se vrátí. Já vím, že se pro mě vrátí. Hynek mi nikdy neuteče,“ trvala si na svém. Tak uplynul měsíc, pak dva. Karolínka si stále vedla svou, ale rodiče si všimli, že je stále zamlklejší a zakřiklejší. Skoro nejedla a dlouhé hodiny vydržela zírat do jednoho místa. Potom začala naříkat ze spánku a volat bratříčka.
„Tome, musíme s tím něco udělat!“ naléhala Marie, když se dívenka začala s pláčem a křikem budit ze spaní.
„Pojedeme na chatu. Myslím, že bychom měli Karolínku odvézt co nejdál od věcí, které jí Hynka připomínají,“ rozhodl Tom. A my to potřebujeme taky, dodal si pro sebe v duchu, když se díval na manželčin ztrhaný obličej. Sbalili se a vycestovali na venkov. Na samotě tam měli krásnou loveckou chatu. Jenže hned druhý den po příjezdu se dívka vydala do lesa a neukázala se ani když padla tma.
***
Karolínka seděla na terase. Myslela na bratra jako téměř každou minutu. Nemohla uvěřit, že by ji opustil. Jeden bez druhého by přece nedokázali žít. Ona cítila hluboko v srdci, že Hynek je stále s ní. Poznala by, kdyby odešel. Její zrak upoutal malý kousíček látky. Se zvědavostí vlastní všem dětem se šla podívat. Červená šusťákovina – Hynek! blesklo jí hlavou. Svěží vánek jí donesl odněkud chlapecký smích. Hynek! Hynek se vrátil!!! Pálila ji jediná myšlenka.
„Hynku, Hynku, počkej!“ rozkřikla se a rozběhla do smrkového lesa. Klopýtala přes kořeny a nižší větve ji šlehaly do obličeje. Upadla a ošklivě si podrápala koleno. Letní růžové šaty se proměnily ve špinavé, potrhané cáry. Ani to nepostřehla. Naslepo běžela lesem. Periferním zrakem občas zahlédla mihnutí červené bundy mezi stromy.
„Hynku, počkej na mě! Proč mi utíkáš?!“ volala stále dokola. V boku ji píchalo. Zapomněla, že se dostala do míst, kam jí rodiče zakázali chodit. Došlo jí to, až když jí pod nohama ujela pevná zem. Vykřikla. V kotrmelcích padala do hluboké strže. Skryté kameny a vystouplé kořeny ji každou chvíli udeřily do žeber, zad či obličeje. Když dopadla, schoulila se do klubíčka. Všechno ji hrozně bolelo. Naříkavým hláskem však stále volala Hynka.
Kari…Kari!…Kariii…Záblesk červené bundy…
„Hynku! Tady jsem! Tady!“ rozkřičela se. Ale její bratříček zmizel, i jeho hlas, který volal její jméno. Místo něj uslyšela hlas táty stažený úzkostí. Vzápětí po něm i maminčin. Rozléhaly se lesem v podivném souzvuku. Karolínka je chtěla zavolat, ale zcela ochraptěla, když volala Hynka. Vyšlo z ní jen přiškrcené zajíknutí. Raději se stočila do klubíčka, aby trochu otupila hryzavou bolest v údech. Den se pomalu chýlil ke konci a les se nořil do šera. Dívenka střídavě slyšela mámu a tátu, jak ji hledají. Avšak až po několika dlouhých desítkách minut v sově dokázala nashromáždit dostatek sil, aby kolísavě zakřičela.
„Tady je!“ uslyšela shora. Praskání a občasné nadávky prozradily, že táta se spouští za ní dolů. Vzápětí pocítila jeho silné ruce, které ji zvedly do vzduchu a schovaly do náručí, které vonělo po mateřídoušce.
„Proboha, Tome, jak je jí?“ ozval se Mariin hlas.
„Je mi dobře, mami,“ zavolala slabým hláskem Karolínka. Bolestivý zášleh v zápěstí jí hned připomněl, že lhát se nemá.
„Opravdu je ti dobře? Co tě bolí?“ nedal se oklamat tatínek.
„Zápěstí,“ přiznala dívenka. Táta ji nesl až na chatu v náručí. Ani se nezapotil. Vždyť Kari vážila jako pírko. Jejich výlet tak vzal za své hned na počátku.
***
„Ale já jsem ho viděla, tati! Tak mi přece věř!“ namítala hlasitě Karolínka. Tom si povzdechl.
„Kari, nemohla jsi Hynka vidět. Pochop už konečně, že se Hynek nevrátí,“ přesvědčoval ji.
„Ale vždyť jsem ho viděla!“ oponovala dívka a vyškubla otci drobnou ručku z dlaně. Tom se rozhodl vzít to strategicky.
„Dobře, věřím ti. Ale to přece není důvod utíkat z vyučování. Paní učitelka se moc zlobí. Slib mi, že už to neuděláš,“ řekl dcerce.
„Slibuju,“ opáčila Karolínka s vítězným úsměvem. Celou cestu si pak prozpěvovala nápěv jedné lidové písničky.
***
Kari si dělala domácí úkol z matematiky. Co chvíli se znuděně zahryzla do tužky. Toužebným pohledem sledovala slunečný den za oknem. Ale na to si počká alespoň týden. Za útěk z hodiny dostala zaracha.
Koutkem oka zachytila rozesmátý obličej. Radostně se otočila. Zírala do Hynkovy rozesmáté tváře.
„Zase jsi mi utekl,“ vyčetla mu.
Promiň… Pojď ven, budem si házet s míčem…
„Nemůžu. Mám zaracha,“ postýskla si Kari. Hynek se zatvářil zklamaně.
Tak co budeme dělat? Já se nechci nudit…
„Co třeba hrát mikádo?“ navrhla dívka.
Nechceš radši karty? Protáhl obličej Hynek.
„Mikádo! Prosím, Hynku, já už jsem ho hrozně dlouho nehrála!“
Tak jo… Táhni první…
Barevné tyčinky domina se rozsypaly po podlaze. Kari s jazykem vystrčeným soustředěním vytáhla jednu červenou, pak i žlutou. Při další pohnula ostatními. Teď táhl Hynek. Přízračné prsty vytáhly hned tři tyčinky, než pohnuly ostatními.
***
Marie stoupala do schodů s košem prádla. V dceřině pokojíku uslyšela její hlas. S někým si povídala. Po chvíli poslouchání žena zděšeně zjistila, že si povídá s Hynkem! Hned to šla říct manželovi.
„To ji určitě přejde. Vždyť víš, jak na sobě lpěli,“ mávl rukou Tom.
„Jak myslíš, ale neměli bychom s tím něco dělat? Vždyť není přirozené, aby si povídala s… mrtvým.“ Mariiny rty se zachvěly. Rychle zamrkala, aby zahnala zrádné slzy.
„Počkáme. Když ji to nepustí, něco podnikneme,“ uklidňoval ji zachmuřeně manžel.
***
„Jede se na výlet!“ výskla Kari.
Kam? Zajímal se Hynek s živým zájmem.
„Do zoo! Rychle se musím převléct.“ Dívčiny oči zářily vzrušením. Hodila na sebe žluté, krátké šaty a seběhla dolů.
„Pojď, rychle! Vždyť ti taťka ujede!“ křikla od domovních vrat. Její rodiče se po sobě ustaraně podívali.
„Nastup, Kari,“ usmála se s hranou nevšímavostí Marie. Dívka se poslušně usadila.
„Tati, počkej! Vždyť Hynek ještě nenastoupil!“ vyhrkla rozčileně, když se Tom rozjel. Ani další znepokojený pohled rodičů nepostřehla.
„Promiň,“ omlouval se Tom. „Až Hynek nastoupí, řekni.“ Ozvalo se cvaknutí dveří.
„Jeď,“ svolila Karolínka hned vzápětí. Manželé se po sobě podívali do třetice.
***
„Vaše dcera zcela zjevně trpí schizofrenií. Samozřejmě vám předepíšu nějaké léky. Měli byste jí vycházet vstříc, když bude mít pocit, že vidí a mluví se svým bratrem. Je velmi mladá, takže je velká šance, že to přejde samo od sebe. Navíc po takové tragédii, jako je smrt dvojčete… Za tři měsíce se tu zase stavte. Kdyby nastaly nějaké komplikace, ukažte se co nejdřív,“ oznámil jim doktor. Marie s Tomem smutně kývli a odešli. V čekárně si vyzvedli Kari. Marie jela do lékárny a Tom s dcerkou domů.
Kari, zeptej se, co je to schizofrenie…nabádal sestru Hynek.
„Tati, co je to schizornomie, ne tak to slovo není. To shizomni…schizorfrenie…ne, ne…schizofrenie! Co je schizofrenie?“ zeptala se Karolínka. Tom sebou trhnul.
„Kde jsi to slyšela?“ zeptal se jako by nic.
„Hynek říkal, že se mám zeptat,“ pokrčila dívka rameny. „Co je to?“ nedala se odbýt.
„To je, když má někdo halucinace,“ snažil se jí vysvětlit táta.
„A co jsou halucinace?“ nevěděla Karolínka.
„Představy. Třeba… třeba, kdybys viděla, jak za tebou utíká třeba pejsek, ale on ve skutečnosti neexistoval. To jsou halucinace.“ Kari na chvíli ztichla. Někomu nebo něčemu naslouchala. Její další otázka vyvedla Toma z míry tak, že se málem vybourali.
„Ten pan doktor si myslí, že mám schizofrenii?“
***
„Karolíno, co to děláš?!“ Ostrý Mariin hlas se rozlehl pokojem. Dívka zrovna dávala bílou tabletku mourovaté kočce, která se jí procházela po parapetu.
„Dávám kočce prášek,“ odpověděla Karolínka bezelstně.
„Ten máš přece jíst ty a ne kočka!“ zvýšila maminka hlas.
„Ale Hynek říkal, že je to jedovaté. Že když to budu jíst, že zase odejde,“ trucovitě pohodila dívka hlavou. Kočce mezitím pilulka zmizela v růžové tlamičce. Marie hned zmírnila tón.
„Hynek se plete. Jedovaté to není. Pan doktor jen říkal, že… že ti mají pomáhat usnout.“
„Ale já usínám dobře i bez nich,“ namítla Karolínka.
„S nimi se ti budou zdát krásné sny plné zvířátek a pohádek,“ zkoušela jí namluvit Marie.
To není pravda… Když je budeš jíst, už se neuvidíme…
„Já je jíst nebudu!“ řekla rázně dívka.
„Karolíno!“ Mariin hlas se zvedl o další oktávu. „Ještě jeden z nich dáš kočce a máš zaracha další dva týdny!“ Marie odešla a nechala vítězně se šklebící Karolínku samotnou. Vlastně samotnou ne. S Hynkem.
Můžeš je zahrabávat do květináčů… navrhl Hynek a oba se rozesmáli. Pst! Pojď dolů. Ale tiše…
Dívka se tedy proplížila přes schody. Včas, aby zaslechla maminku mluvit do telefonu.
„Odmítá brát prášky, pane doktore. Co mám dělat?“ Hynek nastražil uši.
„Je to nutné?“ pokračovala Marie.
„Poradím se o tom s manželem.“ Žena zavěsila.
Karolínka vyběhla tiše nahoru. Co maminka domlouvala?
„Hynku, nevíš, co jí ten pan doktor říkal?“ zeptala se brášky.
Chtějí tě odvézt do blázince…
„To by táta nedovolil!“ zděsila se Karolínka. „Nenechal by mě někam odvézt!“
Až přijde z práce, tak je schválně poslouchej…
***
„Za zkoušku nic nedáme. Pokud jí to pomůže, tak nejsem proti,“ souhlasil Tom. Karolínce na schodech se zatajil dech. Dokonce už i táta ji zradil! Vykradla se po špičkách do pokojíčku.
„Co mám dělat, Hynku?“ zeptala se bezmocně.
Musíš tátovi říct, že tam nechceš. Kari, oni ti nedovolí, abys mě viděla… To už se na schodech ozvaly kroky. Vzápětí se dveře pokojíčku otevřely a vstoupil Tom.
„Poslyš, Karolínko, chtěla bys jet na výlet?“ zeptal se jako by nic. Dceřina odpověď jej překvapila.
„Já nikam nechci!“
„Ale vždyť máš výlety ráda,“ podivil se táta.
„Výlety ano, ale ne do blázince,“ opáčila dívka. Tom strnul. To není samo od sebe! Jak to ví?!
„Karolínko, nikdo tě do blázince poslat nechce. Jen pojedeš na výlet a strávíš tam dva týdny. Až se vrátíš, bude tě doma čekat krásný dárek,“ spiklenecky se usmál muž. Jenže dcerku nepřevezl.
„Já nikam nejedu!“ opakovala tvrdošíjně. Tom to po chvíli vzdal a odešel se s Marií poradit. Rozhodli se, že nechají Karolínku trochu si to promyslet. Žena mezitím mixovala koktejl. A vtom Toma něco napadlo.
„Dáme jí ty prášky do koktejlu,“ navrhl.
„A nestane se jí něco?“ strachovala se Marie.
„Já myslím, že ne. Je jedno, jestli je bude brát v tabletkách nebo rozpuštěné v koktejlu, ne? Dej mi její sklenici.“ Otec vzal pilulku a hodil ji do jahodového koktejlu. Dlouho pak míchal, aby měl jistotu, že se prášek rozpustil.
„Kari, svačina!“ zavolala maminka. Karolínka se přihnala po schodech jako vichřice.
„Kde je Hynkova sklenice?“ zamračila se.
„Už ji chystám. Na, tady máš tu svou. A tuhle odnes Hynkovi,“ usmál se Tom. Dívka vzala sklenice a opatrně s nimi vyšla do schodů.
„Máme koktejl,“ oznámila bratrovi.
Díky, ale nemám na něj chuť. Dej si i za mě…
„Jak chceš, ale je hrozně dobrý,“ pohodila hlavou Karolínka. Dvěma mocnými doušky vyprázdnila svou sklenici a spokojeně se olízla. Slabou železitou pachuť přitom ani nepostřehla. Druhou sklenici si nechala na později.
„Hynku, co budeme… Hynku? Hynku!“ Rozhlížela se zběsile kolem dokola. Dvojče nikde neviděla. Seběhla dolů zeptat se rodičů, jestli Hynka neviděli. Dostalo se jí jen záporných odpovědí a nepochopitelně vítězných pohledů. Zklamaně se vrátila nahoru a trucovitě si začala kreslit. Jenže Hynek se neukazoval ani po týdnu a Karolínka začala propadat zoufalství. Přece ji znovu nenechá čekat týdny nebo dokonce měsíce?
***
Cesta autem byla snad nekonečná. Dívenka znuděně koukala z okna. Bavilo ji jen, když projížděli vesnicemi, kde se pásli koně, ovce, krávy nebo kozy. Jenže takových kratochvílí ubývalo. Když se vynořily první věže velkého komplexu, skoro se zaradovala. Jen skoro. Táta ji nakonec přesvědčil ke krátkému ‚výletu‘. Slíbil jí, že až se vrátí domů, nejde krásný a roztomilý dáreček. Karolínku nakonec přemohla zvědavost. Takže teď se před ní otvíral pohled na hranaté tvary léčebny. Měla tam strávit dva týdny na pozorování.
Sevřela ji úzkost. Celé dny Hynka ani nezahlédla a skličovalo ji to daleko víc, než dávala rodičům najevo, ale pohled na nepřátelské zdi léčebny ji znepokojil. Tyčily se nad ní jako hradby, za nimiž se skrývá zlý čaroděj, který si ji upeče a sní. Karolínka se otřásla, ale nemohla se toho pocitu šílené stísněnosti zbavit. Doufala, že si tam najde hodně kamarádů, aby natruc Hynkovi ukázala, že se bez něj obejde. Jenže už teď věděla, že brášku potřebuje cítit vedle sebe, aby si připadala celá a spokojená. Deštivé počasí jen prohlubovalo její chmurnou náladu. Připadala si jako princezna, kterou vezou v kočáře zlému drakovi, jenž před nimi v podobě vrat otvíral lačnou tlamu. Jestli i pro mě přijede princ zachránce? pomyslela si Kari. Ten den se jí o tom dokonce zdálo. Rytíř přijel na krásném bílém koni a měl Hynkovu tvář…
***
„To mi nepřipadá jako nejlepší nápad,“ namítl Tom, když jim primář vysvětloval pozorovací metody. „Karolínka byla a dosud je na svém bratrovi velmi závislá. Jestli ho zase začne a pak přestane vídat, může se z toho i zhroutit!“
„Věřte nám, pane Rosenbergu. Vaší dceři bude poskytnuta nejvyšší možná péče. Je tu mnoho dětí, které jí mohou dělat společnost. Nebude si připadat sama. Dokonce si myslím, že kontakt s jejími vrstevníky jí pomůže odpoutat se od bratra,“ usmál se strojeným úsměvem starý obrýlený muž s prošedivělou bradkou a vlasy. „No, teď bychom se mohli zajít podívat, jak se Karolínka zabydlela,“ vyzval rodiče a vedl je chodbami dětského oddělení natřenými pastelově růžovou barvu a s veselými obrázky po stěnách. Karolínka sdílela pokoj ještě se dvěma děvčaty, která si ale momentálně vyzvedli jejich rodiče. Dívenka byla pokojíkem unešená. Panenky naskládané na poličkách a roztomilí medvídci ji uchvátili. Celý pokojík vyvedený v zelené a žluté barvě se jí také zamlouval.
„Tak co, Kari, jak se ti to líbí?“ usmála se Marie.
„Je to tu skvělé!“ výskla Karolínka, která zrovna zkoušela, jak moc její postel péruje. Zlaté vlásky jí létaly kolem rozzářeného obličeje.
„Chovej se tu slušně, nezlob, poslouchej sestřičky a pana primáře,“ poučovala ji ještě maminka, když se loučili.
„Bude se mi stýskat,“ postěžovala si Kari.
„Ale kdepak, ty moje sluníčko. Dva týdny utečou jako voda. Navíc se na tebe přijedeme v sobotu podívat,“ povzbuzoval ji Tom a vtiskl jí pusu na čelo. Ještě poslední úsměvy, pusinky a zamávání a Karolínka zůstala sama.
V pokojíčku si z nudy vytáhla z police jednu z panenek. Měla roztomilé černé oči, červené vlasy a zelené šatičky. Karolínka se zrovna začala dobře bavit, když dovnitř vpadla jedna z jejích spolubydlících. Ani nepozdravila a jako dračice se na dívenku vrhla. Surově jí panenku vyškubla a začala ječet: „Kdo ti dovolil na ně sahat! Ty jsou moje. Už se jich ani nedotýkej!“ Přitom držela panenku v objetí a v koutku úst se jí začala tvořit pěna.
Jekot přivolal sestřičku. Objevila se ve dveřích jako anděl pomsty.
„Helenko, drahoušku, co se ti stalo?“ jala se hned utěšovat stále vřískající dívku se špinavě hnědými vlasy a bledě modrýma očima.
„Ona mi vzala panenku! Chtěla mi ji ukrást!“ rozbrečela se Helenka. Sestřička se na Karolínku přísně podívala.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se hrozivě.
„Karolína Rosenbergová,“ pípla ustrašeně Kari, ve které zbyla malá dušička. Ženin obličej se trochu uvolnil.
„Ty jsi nová, že? No dobře, tentokrát ti nedám zápis, ale nesmíš Helenku tak rozčilovat a už vůbec jí nesmíš brát věci,“ napomenula ji. „Helenko, neplač. No tak… Karolína ti nechtěla ukrást panenku. Nevěděla, že je tvoje,“ konejšila druhou dívku. Ta sice přestala vzlykat a pěna jí od úst zmizela, ale dál vrhala na Karolínku nepřátelské pohledy.
Když přišla i druhá dívka, malá zrzka s hnědýma očima, Helenka ji hned zavolala k sobě a dlouho jí něco náruživě šeptala. Výsledkem byly dva páry nepřátelských pohledů. Nakonec Helenka sebrala pár svých panenek a začala si hrát. Ta druhá dívka si lehla na postel a začala si číst ve velké obrázkové knížce. Asi bych se měla představit, pomyslela si Kari a přešla přes pokoj k ležící spolubydlící.
„Ahoj, já jsem Karolína,“ představila se. Dívka nereagovala. Kari to zopakovala ještě třikrát, ale dívka stále nedávala najevo, že ji slyší, tak jí Karolínka zlehka poklepala na rameno. Podruhé za půl hodiny se z pokoje č.5 ozval uši drásající jekot. Sestřička přiběhla tentokrát už velmi rozzlobená a prohlásila, že tentokrát už Karolíně zápis dává. Nenechala přitom dívenku říct ani slovo a odrázovala.
Karolínka se schoulila na postel a rozplakala se. Jak měla vědět, že zrzka má fobii z doteků?
***
Následky vynechání léků se projevily hned následující den při procházce parkem léčebny. Karolínka šla jako poslední, stranou od ostatních. Její dvě spolubydlící o ní už stihly po oddělení rozšířit to nejhorší, a tak se dívka setkávala s chladným přijetím u většiny ostatních dětí.
Sklopenýma očima sledovala vzor dlaždic, když koutkem očí spatřila důvěrně známý záblesk zlatých vlasů. Nevěřícně a ohromeně zvedla hlavu.
„HYNKU!!!“ Výkřik se nesl přes celý areál. Karolínka na nic nečekala ze všech sil se rozběhla za mizícím přízrakem svého dvojčete. Než se sestřičky vzpamatovaly, Kari byla na hony vzdálená průvodu. Jedna se za ní rozběhla. I přes své dlouhé nohy však dívku dohonila překvapivě pozdě. Chytila ji za pas, ale Karolínka se začala rvát s urputností tygra.
„Pusťte mě! Já musím za Hynkem!“ křičela. K první sestřičce se připojila druhá a společně dotáhly Kari zpátky k průvodu. Karolínce definitivně zmizel bráška z očí. Sesunula se na zem a rozvzlykala se.
„Jdeme nazpátek!“ zavelela jedna ze sester. Nelítostně táhla Karolínu za sebou k budově. Hned po návratu zašla i s ní za primářem, který rozhodl, že Kari zatím dostane samostatný pokoj a obnoví se jí podávání léků. Karolínka mohla jenom plakat, když na dveřích její samotky cvakl zámek.
***
Viděla jsem Hynka! Je tu se mnou! Tím se dívenka utěšovala v jednoduchém pokoji, který se nejvíc podobal cele. Nejdřív jí dávali prášky v tabletkách, ale Karolínka je odmítala jíst. Odměnou jí byla dvě krátká zahlédnutí bratra, ale nic víc. Primář následně rozhodl, že lék jí bude podáván nitrožilně. Kari se vzpouzela, ale nebylo jí to nic platné. Den co den uléhala v slzách ke spánku doufajíc, že Hynek se objeví.
Nastala sobota. Tom s Marií se naprosto zděsili, když uviděli pohublou a sinalou dceru s rozpíchanou paří a zrudlýma očima. Karolínka jim naříkala v náručí, že chce domů.
Tom se rozezleně dožadoval vysvětlení, co to má znamenat. Bylo mu řečeno, že na samotce je Kari kvůli své vlastní bezpečnosti a že je jen přecitlivělá. Nakonec se nechal neochotně přesvědčit, že by měl v léčebně dcerku nechat. Na rozloučenou jí vtiskl do ruky malý obrázek. Karolínka se na něj podívala a srdce se jí zatetelilo blahem. Z obrázku na ni zíralo roztomilé štěně zlatého retrívra! To pro ni znamenalo ohromné povzbuzení. Ten den se znovu poprala se sestřičkou, když jí chtěl píchnout další dávku. Žena musela zavolat primáře, protože s Karolínkou si poradit nedokázala.
„Ale Karolínko, jsi přece rozumné děvče. Vždyť mi se ti tu snažíme pomoct,“ chlácholil ji muž.
„Já nepotřebuju pomoct! Stačí, když mi nebudete dávat ty injekce!“ odsekla dívenka. Primář se zatvářil zamyšleně.
„Tak dobře. Slib mi, že když ti dneska nedáme léky, od zítřka je budeš pravidelně brát v tabletkách,“ řekl.
„Čestný skautský!“ přísahala okamžitě Kari. Slíbila by cokoliv, jen aby mohla vidět Hynka. Protentokrát bylo po jejím a to dívce stačilo. S trochou cviku dokázala skrýt, že prášky nepolyká a pak je vyhazovat ventilačkou ven.
***
Kari…
„Hynku!“ výskla Karolínka a vrhla se dvojčeti kolem krku. „Hrozně se mi stýskalo!“
Já vím… Mě taky... Kari, mě už dochází síly. Vždycky, když ti dají ty prášky se snažím tě navštívit, ale nejde to a hrozně mě to vyčerpává. Jim se podaří nás rozdělit!
„To nikdy! Radši uteču,“ zhrozila se Karolínka.
Chytí tě a znovu ti dají prášky… nebo injekce… Karolínko, pojď se mnou! Budeme navěky spolu!
„Ale co mamka a taťka?“
Navštívíme je…
„Říkal‘s, že mě chytí,“ namítla Kari.
Se mnou ne…
„A kam půjdeme?“ zajímala se dívenka. Nápad zůstat navždy s bráškou ji nadchl. Žádní cvokaři je neoddělí!
Ukážu ti to… Je tam nádherně… Samé hračky, pejsci, kočky, králíčci… spousta květin a jezer… Pojď se mnou, Kari!
„Půjdu s tebou!“ rozhodla se dívka okouzlená tou představou.
Tak buď připravená. Až usneš, přijdu si pro tebe…
„Budu čekat,“ slíbila dívenka. Samým rozechvělým očekáváním však nemohla ani usnout. Rázovala po místnosti, aby se unavila, ale spánek nepřicházel až do pozdní noci. Až pak znaveně usnula.
Ocitla se v líbezném snu. Před sebou v zrcadle spatřila nádhernou krajinu. Jehličnaté lesy se ztrácely v mlžném oparu, zemi pokrýval koberec z květin a hebké lesní trávy. Na nebi se líně převalovali bělostní beránci a v dálce se třpytilo jezero s nádherně čistou vodou. Po stromech se honily veverky, v trávě podupávali králíci a po jezeře pluly labutě. Karolínka se rozběhla vstříc té kráse, ale cosi ji zadrželo. Nemohla vejít. Musela čekat. Čekat na Hynka. Objevil se v dálce a neustále se blížil.
Jdeš se mnou, Kari?
„Ano, ale nemohu projít,“ opáčila dívenka.
Podej mi ruku… Karolínka brášku uchopila za zářící ruku a Hynek jí lehce pomohl skrz tu náhle propustnou zábranu.
Smuteční průvod se táhl po cestě k hrobu jako dlouhý ponurý had. Dámy v černých šatech, kloboucích i botách, pánové v oblecích téže barvy. Boty, jak jinak, černé. Trubači hráli pohřební fanfáru…….
Autor:K. J.
