Když jsem konečně došel zpátky do hotelu, zavřel jsem se v pokoji a čuměl do stropu. V hlavě jsem měl úplně prázdno, kromě jediné myšlenky..že mi něco chybí.. Proč mám takovej hnusnej pocit, že Franka už nikdy neuvidím? Že už nikdy ho nepřivinu do své náruče, nikdy neuslyším jeho smích, který mě dokázal rozesmát i v té nejhorší depresi..? Jakoby ty chvilky na letišti..jakoby byly poslední společné v našem životě. Nepokojně jsem se převalil na bok. Ať jsem se díval kamkoli, viděl jsem Franka..jenže ten strop mi ho připomínal snad nejvíc.. "Franku..vrať se.." Zašeptal jsem do ticha. Asi jsem čekal, že se otevřou dveře, a v nich bude stát ten, který mi tak chyběl. O to větší bylo mé překvapení, když se dveře opravdu otevřely! A v nich stál...Mikey. No super, ten mi tak určitě chyběl.. "Ahoj, Gee, jak se vede?" Usmál se a sednul si vedle mě. Jak asi-právě mi odjel můj medvídek.. "V poho, proč?" "No, trávili jste s Frankem v poslední době hodně času, já jen jestli ti nechybí.." "Ne, vůbec.." Lásko, kde jsi? Mm, co se ptám, sedí právě v letadle a těší se na svou rodinku.. "Kdybys něco potřeboval, zařvi." Mrkl na mě Mikey a bratrsky mě poplácal po rameni. Hurááá, vypadni! Čekal jsem až zavře dveře, a lehl jsem si pod postel. Ano, pod postel. Je tady tma, nikdo mě tady nenajde.. Mám tady pocit bezpečí.. Ale fuj-co to tu smrdí?? Začal jsem hmatat kolem sebe, až jsem v ruce ucítil něco měkkého. Dal jsem si to blíž k očím, abych to pořádně viděl. Ten zápach mě málem porazil.. Ach-vždyť to sou Frankieho ponožky! Ponožky pro štěstí! Fuuu, asi se bál že z nich to štěstí vypere, že je ještě nikdy nestrčil do pračky.. Počkat-ale jestli jsou tady, nemůže je mít na sobě!(Och, jak dokonalá dedukce..) Když nemá své ponožky, možná bude mít smůlu.. třeba se mu něco stane..letadlo se zřítí.. přepadnou ho a unesou..a zabijí.. Vím, že to nemá rád.. Och ne, co když se mu vážně něco stane?? Proto ten hnusnej pocit! Cokdyž..cokdyž to na letišti bylo vážně naposley...?! Do očí se mi začaly drát slzy.. Bože, jsem tak naivní! Nic se mu nestane, v pohodě doletí až do Austrálie, a tam si v pohodě dá oběd a v pohodě mi zavolá!

O několik hodin pozdějš:

Ležím na posteli, v ruce pevně držím mobil, a čekám.. Už jsem se Frankiemu pokusil snad milionkrát dovolat, ale vždycky jsem spadnul do hlasové schránky.Už jsem v podstatě jen čekal, až přiběhne Mikey a oznámí mi, že Frankovo letadlo spadlo a nikdo nepřežil. Ale nic se nestalo. Nikdo nepřiběhl, ani se mi nikdo nepokoušel dovolat. Nechtěl jsem brečet, všecko je určitě v pohodě, Frankie žije, ale ten pocit... ten pocit že to tak není mne mučil. Pomalu jsem zavřel oči.. Najednou jsem uslyšel něčí kroky kráčící k mé posteli.. Á, už je to tady, to bude Mikey.. Ta osoba si sedla vedle mě, a pohladila mě po tváři.. Projel mnou chlad-co to bylo? Jako by se mě dotkla ledová socha. Potom jsem ucítil stejně chladný polibek. Co se děje? Otevřel jsem oči.. Skláněla se nade mnou něčí postava.. Trošku jsem zaostřil zrak. Proč je tak rozmazaná? Po chvíli se jakoby vlnění postavy ustálilo..zatajil se mi dech.. Chtěl jsem vykřiknout, ale nešlo to, jen jsem potichu zakvílel..ta osoba co se nade mnou skláněla, byla...Frank. "C-co tady děláš? Jaktože-jaktože nejsi v Austrálii??! A-a proč se sakra vlníš??!!" Frankie se smutně usmál.. "Víš Gee.. měl jsem nehodu.. jsem..jak bych to řek... mrtvej.." Tak tohle bylo i na mě trochu moc. Najednou se se mnou všecko zatočilo, a já upadl do bezvědomí.

Pomalu jsem otevřel oči. Skláněly se nademnou čtyři hlavy.. vlastně tři, to jedno byly Rayovy vlasy.. "Co-co se děje?" Zamumlal jsem. "Nevím, měls ňákej šok nebo co.. Na chvíli se ti zastavilo srdce." Zahuhňal Mikey, a Bob s Rayem se na mě jen láskyplně culili. Cítil jsem se jak na psychiatrii. "A-a kde jsem?" "V nemocnici. Měl jsi štěstí, že jsme za tebou právě šli, jestli bys s náma nechtěl do baru... ležels tam tak.. jak v Kruhu, fakt.." Fuj, ten film nesnáším..a nemocnici ještě víc.. Najednou jsem si vzpoměl na Franka. Na to, co jsem viděl jako poslední než se mi zastavilo srdce... A začal jsem litovat, že netůstalo zastavený.. Ten pocit, ta nepopsatelná bolest, se nedala ani vyplavit slzami. Přesto mi jich teklo po tvářích snad milion. "Co se ti stalo, Gee, halo-ce se děje?" Slyšel jsem jakoby z druhé místnosti. "F-frank..Frank je--je mrtvej!!!" Chvíli bylo ticho, místnost naplňovaly jen mé vzlyky. "Ale to je blbost, Frank je přece v Austrálii.." "Gee, vážně, Frank je v pořádku.." "Byl u mě! Pochopte to! Byl u mě jeho duch!!" Zařval jsem na ně rozčíleně. Kluci se na sebe chvíli dívali, a pak ke mě přistoupil Ray blíž, a řekl: "Neboj, Gee, koupíme ti nového.."