Mám vztek.
No jo, co je vám ale do toho, že ano ?
Nezeptáte se aspoň na to, proč mám vztek ?
Víte, skoro dvě hodiny jsem psal svůj první článek o "Nakupování, dyskalkulii a lásce na první pohled" a když jsem ho dopsal, tak protože jsem na blogu poprvé a stránky vůbec netvoří lidé kteří mají soucit s těmi, kteří si s počítači moc nerozumí, povedlo se mi to co jsem napsal smazat.
To ale byl vztek !
Uff.
Ještě že jsem nikoho z adminů neměl po ruce.
Nevadí, třeba to vyjde někdy příště.
Abych ale nezapomněl; nakupujete rádi ?
Já vlastně ani nevím, takové ty nákupy které člověk musí dělat proto aby měl co jíst a pít moc rád nemám, to snad jen když jdu nakupovat čokoládky, víno, nebo něco hezkého na sebe nebo do bytu, to si pak užívám.
Ale ne, teď mě napadá, že v poslední době chodím hrozně rád nakupovat i jídlo. Při poslední preventivní prohlídce mi našli hraniční glykemii a tak občas chodím nakupovat do jedné prodejničky, která se specializuje na zdravou výživu a tam si užívám i nakupování docela běžných věcí.
Tlustý ale nejsem, to ne! Vzhledem k mojí výšce mám o dvě kila míň, heč.
Jedna moje bývalka říkala, že mi asi moc pracuje mozek který všechny přebytečné kalorie spálí, protože jinak to není možný, když se pořád jen válím v knížkách, dřepím v křesle v kanceláři, nebo krafám někde po kavárnách a jediný pohyb je ten s ní, což zas tak moc kalorií nespálí, na to co sním, jím totiž pětkrát denně a s ní jsem se pohyboval jen dvakrát denně, ráno a večer.
No nevím, jestli se s tím mozkem nespletla, protože to bych musel být aspoň MUDr. jako ona, ale zas je fakt, že někdy přemýšlím docela dost.
Ale taky mám doma rotoped a chodím na procházky, tak možná proto tlustý nejsem.
Dneska jsem kupříkladu nakupoval pomeranče, jablka, sedmičku rýnského ryzlinku který právě popíjím, sýr který přikusuju a drobím do klávesnice.Fuj.
No, takové to obyčejné nakupování rád nemám, to třeba když vyběhnete v teplákách z bytu a šupinky do večerky k vietnamci pro rohlíky a vlašák k večeři. Ne tedy, že bych někdy večeřel vlašák a rohlíky, ale jistě mi rozumíte.
Já vlastně ani nevím, jestli mám nakupování rád nebo nerad. Hodně asi záleží na tom, jestli zrovna mám peníze.
Občas je mám, ale to taky není to nejdůležitější.
Nakupování jako radost, znáte ten pocit, když víte, že prostě musíte něco mít ?
Tak na to právě teď také nemyslím, i když to znám...
Nejlépe ale bude začít od začátku.
Nedávno jsem nastoupil do nového zaměstnání a po pár týdnech mě napadlo, že by bylo dobré seznámit se s kolegy i mimopracovně. Trochu popít, popovídat si i jinak než je obvyklé v zaměstnání. Objednal jsem tedy stůl v restauraci kde si je tak nesednete nemáte-li štěstí a dopadlo to neslavně. Některým se ten podnik zdál moc nóbl, někdo musel hlídat děti, někdo měl problémy s menopauzou, další měl záskok v druhém zaměstnání, někomu se nechtělo jít pít.
Dopadlo to tak, že u stolu pro deset lidí by seděli tři, a tak celý nápad s utužováním kolektivu padl.
No, co ale počít s odpolednem a večerem, když vám vypadne program ?
Zdá se to možná jednoduché; knížky, televize, domácnost, kino, procházka, kamarádi, těch možností jsou jistě spousty. Nemylte se ale, tak jednoduché to zas není !
Kamarádi zaneprázdnění, kamarádky zadané, manželka žádná, s partnerkou jste se rozešli před pár měsíci, milenka bydlí v sousedním městě a je vdaná, rodina je daleko, kočka žádná, psa do bytu nechci, s knížkou si člověk nepopovídá a přitom všem je třeba s někým být.
Jistě, člověk může být i sám se sebou a není to občas špatné, ale to se mi zrovna nechtělo a tak jsem si vzpoměl na jednu paní, kterou jsem slyšel v trolejbuse číslo jedenáct povídat, že když na ni nečekaně padne depka a ona ví, že ji nemůže zahnat jinak než tím, že bude s lidmi a zrovna není nikdo s kým by být chtěla, jde nakupovat.
Vzpoměl jsem si na ni nejen proto že byla moc hezká, ale i proto, že se mi ta její rada osvědčila. No opravdu !
Chodil jsem po supermarketu, usmíval se na lidi, někteří se usmívali na mě (je to skvělé, občas se na někoho usmát jen tak, vyzkoušejte to), potkal jsem dva známé, jednu kolegyni a koupil jsem si novou termosku, protože myslím na to, že zas bude zima a já budu třeba chodit na výlety a taky jsem si koupil čokoládové bonbóny, protože mám doma pár nových knížek a číst knížky bez čokolády je prostě zvrácenost, i když máte hraniční glykémii.
To už je lepší jít na procházku nebo do posilky, ale tam se čte dost špatně, tak to radši ty bonbóny, jo ?
A už vlastně vztek nemám, tak bych se mohl vrátit tam kde jsem přestal, když se mi to minulé smazalo, ale to co píšu teď taky stačí, i když to smazané bylo lepší, ach jo.
A vůbec mě každý vztek hrozně brzo přejde, už se mi to stalo opravdu mockrát, že jsem byl hodně naštvaný, tak moc, že víc to snad ani nejde a myslím, že až mi bude o moc víc než teď, praskne mi nějaká cévka v mozku a on se mi zalije krví a já budu sedět na kolečkovém křesle, slintat a snít o čokoládových bonbónech.
Prostě se nesmím rozčilovat. To bývalka říkala taky. Tak už se nerozčiluju, no.
Věřím, že když si to budu opakovat neustále, tak protože opakování je matka moudrosti, už se mi to nestane.
To, že opakování je matka moudrosti nakonec říkala i moje učitelka dějepisu, když mě u tabule nutila opakovat významné letopočty, které jsem si nikdy nepamatoval, protože mám nějaké problémy s čísly, ale i tak jsem měl z dějepisu vždycky jedničku a jen jednou dvojku, heč.
Kdybych stál u tabule dneska, asi bych jí vysvětlil, že trpím jistou formou dyskalkulie a že není důležité vědět, kdy se J.J. Rosseau narodil, ale je třeba vědět co o něm psal L.Feuchtwanger, jak v té knize figuruje autor libreta k Figarově svatbě a jak se Rosseauovo dílo projevilo ve stylu výchovy dětí v první polovině devatenáctého století v zemích koruny české.
To jsem nakonec věděl už ve čtrnácti, vy ne ?
Ale to vůbec nevadí, není totiž nic horšího než být dyskalkulikem ve světě, který uznává jen čísla.
Přestal jsem u toho nakupování, že ano ?
Když už jednou člověk nakupuje, musí také zaplatit a právě při tom může nalézt lásku na první pohled a i když fronta u pokladny je to nejméně pravděpodobné místo, i tam se může něco narodit.
Znáte to přece; tu nudu v řadě před pokladnou, když máte v košíku tři věci a před vámi se markuje nákup o padesáti položkách. To člověk postává, přešlapuje, do očí se mu dere zboží které soudný zákazník nechce, je ale atraktivní pro děti a pro mě a proto ho vyčůraní obchodníci umístli právě tam, kde lidé musí stát, i když nechtějí.
No ale tentokrát jsem se nenachytal !
Víte, já jsem ve vedlejší frontě viděl něco, co snad ani nebylo z tohoto světa, který tak moc miluje čísla.
Stála tam a přešlapovala dívka, žena, která jako by vypadla z filmu od W.Allena.
Podle očí introvertka, podle obsahu košíku a postavy anorektička.
Ty oči nevím ani jaké byly, jestli oříškové, čokoládové nebo medové, hluboké ale byly jako studna co je branou do světa mimo nás a já se do nich podíval a právě proto že byly tak hluboké, ztratil jsem se v nich a tak se musel narodit "beránekvkrabici", který bude takovou ženu do konce svého života hledat a to ostatní co tady kdy třeba ještě někdy napíše, budou jen takové záskoky...
