Když jsi odešel, myslela jsem, že už nikdy nebudu stejná,
že bude všechno navždy jiné.

Ale teď ... teď slyším opět ten samý déšť,
jehož kapky tvoří a tvořily můj svět a byly tu před Tebou, pro kohokoliv, kdo by měl žízeň.

Tenkrát jsi přišel Ty a já Tě nechávala pít plnými doušky...

Když jsi odešel, mé vody se zkalily a obklopil mne strach ztoho,
že už ani já nedohlédnu na své vlastní dno.

Dnes cítím, že přichází nový déšt.
Tóny kapek odplavují minulost, jen vzpomínka na Tebe zůstane kdesi na dně,
aby navždy tvořila část mé studny, která už nikdy nebude stejná.

Ať je třeba zapadaná zetlelým listím,
ta studna tu bude pro další,
jež budou mít na cestě žízeň a nepohrdnou hrubým okrajem.

Prosím, Ty už ji nehledej.

Dnes padá nový déšť.
Ne pro Tebe, ale proto, aby padal ... proto,
aby zas studna mohla být pro všechny a nejen pro Tebe,
aby zas mohla být studna jen proto, že je studnou.

    Slyším jak prší ...

Cítím jak prším.