Po takové době vím, jak to pokračovalo s tou dívkou co pálila mosty do pekel...

Hučení v hlavě neustávalo. Opakovala si tu větu pořád dokola. "Nesmím utéct, nesmím zase utéct!" Podívala se na špičky svých nohou, věděla že před tímhle neuteče i kdyby dokázala trhat rekordy. Ať by bežela kamkoliv stejně by ji to dostihlo. Může tu sedět a čekat a může utíkat, stejně to přijde. Vždycky když jde do tuhého uteče. Nikdy nedokázala zůstat na místě a čekat. Jakmile se jí kolem nohou začínaly stahovat provazy a připravovat ji o svobodu vždycky utekla. Ne, vždycky ne, někdy se jen tak potichu vytratila. Kolikrát už chtěla začít znovu? Vždycky se nakonec zapletla. Ti od kterých utíkala mohli být kolikrát skvělí, ale to ona nikdy nezjistila. Vždycky dostala strach a sama nevěděla proč, ale nikdy nad tím nevyhrála.
Teď to bylo stejný. Chvilku žila v pohádce a pak to přišlo znovu. Slyšela ho zase šeptat ta dvě slova. Ta dvě slova na ní působila jak siréna při náletech, při první chvilce nepozornosti zmizela. Tentokrát bylo pozdě, uvědomila si, že utíkat ani nemusí, znovu se podívala úzký papírek co třímala v ruce. Hučení ustalo, vrátila se jí rozvaha. Vyškrábala se zpět na nohy, dlaní si pohladila břicho a povzdechla si. Pochopila, že už neuteče, už jí to dohnalo.