Mám tu napsanej slíbenej a odkládanej článek za dalších lovů, ale já si chci hrozně postesknout.

Moje milé Krkonoše,

umírám tady v Praze. Já tu nechci být.

Jo fajn, jezdíme na chatu, jenže já to Český Středohoří nemám ráda. Ten ráz krajiny, a všechny ty události posledního 3/4 roku mě od těch míst odcizují, začínám to tam nesnášet. Jenže nikdo mě nechápe. Odpověď ? Já jsem tam vyrostl. Nikoho nezajímá, že já vyrostla u Vás, nikoho nezajímá, jak pláče moje srdíčko, když si uvědomím, že mi letos byly dopřány jen dva krátký víkendy. Nikoho nezajímá jak zuřím při pohledu na kopce, který jsou každej stojí jakoby samostatně. Které vypadají jak kdyby každou chvíli nad nima měl prolítnout nějakej pterodaktyl. Ty kopce tam trčí tak cize, výsměšně. Já chci vyběhnout bosa po prkený podlaze, přeskákat kamený zápraží vyběhnout na trávu a mít kolem sebe les. Jenom les, žádný silnice, v noci šílený řidiče co to ženou vesnicí snad kilem, přes den zapáchající traktory s hnojem. Ne já chci kolem sebe zeleň, šum listí a žádý zvědavý sousedy co člověku čumí do oken.

Nesnášela jsem ty povinný víkendy a dovolený s rodičema. Nesnášela jsem ten klid. Teď nesnáším ty povinný víkendy s Lukášem, nesnáším ty řeči o drahým benzínu a daleký cestě! Kdo se mě ptá co chci? Zase nikdo! Vymanila jsem se z tátovýho vlivu a dostala se do jinýho. Nesnáším tu jeho nevšímavost a nezájem k přírodě.

Mě se sakra moc stýská po jehličí, borůvkách, vybělených pařezech na pasekách, po našem příšerným kopci, nošení všech věcí kilák v báglech, vůni dřeva, přízračnejch zvucích, srnkách a cvrkrání v naší louce a nádhernejch západech slunce nad celým údolím...

Teď to ale půl roku musím vydržet...

Vaše ztacené Zvířátko