Ráda si sedám před jedoucí vlak, ne proto že chci umřít, ale když před ním uskočím, můžu si říct, že jsem právě porazila smrt.
30.Červen 2007
Blingee
Jestli chcete udělat taky blingee obrázky, tak mi jenom napište a dejte mi link na fotku kterou chcete. Ja vám z toho neco dělám a pošlu.
Jak to asi vypadá:
lidush
Autor: Carr.ie v 02:18 | Komentáře (1)
28.Červen 2007
Animace!! pro mě udělala Ravid! jůůů! děkuju!
Hihi já...udělala to pro mě Ravid a ja to totalně miluju!!!
tady je ještě pár animací:
Autor: Carr.ie v 20:09 | Komentáře (0)
Sbohem
sbohem černý světe
sbohem černý anděli
po jediné větě
jsme to oba věděli
Léta zžíráš moje srdce
Léta život mi ničíš
S láskou půjdu ruku v ruce
nenávidím tě, slyšíš?!
Sbohem tvé falešné tváři
tvým falešným řečem
Sbohem černé záři
Sbohem černým věcem
Tvá duše uvnitř křičí
Já stejná nechci být
bílou vlajku někdo vztyčí
jestli nenechá tě taky jít
Přisaješ se jako klíště
ostatním jen piješ krev
už nebude žádné příště
Cítím vůči tobě už jen hněv....
Autor: Carr.ie v 20:02 | Komentáře (0)
Poslední rozhodnutí
Stříbrná čepel se zarývá pod kůži.
Není to poprvé, snad ale naposled.
Oči smutně přihlíží,
jak ze mě vytéká bolest, nenávist i smutek.
-
Cítím se volná, cítím se svá.
S myšlenkou na tebe zarývám nůž hlouběji.
Upustím ho, do spánku upadám.
Topím se v nespravedlnosti a naději.
-
Dojdu klidu nebo zůstanu zbloudilou duší?
Vrhám se do propasti po hlavě. Nehodlám se vzdát.
Všichni mě zavrhli, čím se tak liším?
Vždyť jsem jen hledala lásku, komu ji mám dát?
-
Ticho a chlad se my zarývá pod kůži,
bodá mě do masa jak čepel nože.
Nikdo nic netuší. Srdce už nebuší.
Do spánku upadám. Odpusť mi Bože.
Autor: Carr.ie v 20:02 | Komentáře (0)
Vrátíš se mi někdy?
Do pokoje vítr vane,
sladce mi zpívá do ouška.
Moje srdce láskou plane,
však tebe se už asi nedočkám.
-
Tys zmizel beze stop.
Já samotná teď z okna hledím.
Všude je jen mrtvé ticho.
Pouze vzpomínky mě naplňují.
-
V dálce moře…a měsíc pluje po nebi.
Potichu vlnky tesknou píseň šumí.
Slzy mi stékají po tvářích.
"Vrátíš se mi někdy?"
-
Moje slova odnáší vítr.
Chtěla bych ti toho tolik říct.
Jak ráda bych tě měla u sebe,
toužím po tvých dotycích.
-
Vzpomeneš si ještě někdy?
Uslyším ještě někdy tvůj hlas?
Budu tu na tebe čekat…navždy.
Do konce světa…dokud se nezastaví čas.
Autor: Carr.ie v 20:01 | Komentáře (0)
Lituji
Lituji, že odcházím.
Nemůžu dál zůstávat.
Jen bolest tu nacházím,
teď se učím prohrávat.
-
Lituji, že jsem zklamala.
Prosím, zapomeň na mě.
Každou noc jsem tvé jméno volala,
jak se zdá, marně.
-
Neměla jsem sílu ti lhát,
pravda vyšla najevo.
Když si mi řekl "Mám tě rád…
…jen jako kámošku, nic jiného."
-
Neslyšels mě, neviděl.
Tvé srdce patřilo jiné.
Jako kamarádku si mě chtěl.
Takhle žít nedokážu, teď ne.
-
Omlouvám se, odcházím.
Když nemůžu tě míti.
Možná se vrátím…možná.
Snad někdy ano, promiň, lituji a odpusť mi.
Autor: Carr.ie v 20:00 | Komentáře (0)
Andělé sou mezi námi...
Nemá cenu dál ti lhát,
musím navždy odejít.
Moje oči chtějí spát,
duše zase najít klid.
-
V ruce dopis držím
a vzpomínám na všechno krásné.
Navždy v srdci si tě střežím.
Netušíš, jak láskou život hasne.
-
Můj plamínek mi v srdci dohořívá.
Plamínek přátelství, lásky a života.
Má mysl blouzní a duše umírá,
chtěla bych vzlétnout, však kolem mě nicota.
-
Jen ruky anděla mohu se dotknout,
jen s jeho svolením dokážu vzlétnout.
Jenže mě nikdo neotvírá dlaně,
nikdo si už nevzpomene na mě.
-
Umírám v ústraní bez vaší pomoci,
stačilo málo…mohli jste to zastavit.
Nemusíš mít křídla, abys byl andělem,
stačí když budeš mým pravým přítelem.
Autor: Carr.ie v 19:59 | Komentáře (0)
Moře smrti
V hrudi hlas utichá,
nikdo z nás nedýchá.
Poslední minuta ticha odlétá,
život pomalu přes moře odplouvá.
-
Skrz černý obláček strachu,
přes temnou hladinu utrpení.
U brány vzešli jsme z prachu,
zemřem zas všichni, upadnem v zapomnění.
-
Po věčné cestě bolesti,
po posledním pomodlení.
Smazány budou naše neřesti,
dojdeme odpuštění.
-
Naposledy uvidíš světlo zítřka,
tvůj plamen života ve vosku uhoří.
Zbude tu po tobě jen pohaslá svíčka
a jedna hvězda, co naposledy zazáří.
(lidush)
Autor: Carr.ie v 19:57 | Komentáře (0)
Just one last dance
Ručička hodin se pomalu blížila k půlnoci. K půlnoci, kdy se měl navždy zastavit čas. Dívka v plesových šatech zase měla poznat jaké toje být šťastná. Už dlouho nic takového nepocítila. Dlouho… téměř deset let. Tak dlouho už tu nestála. Všechno jí to tu bylo povědomé…jen vrstva prachu zahalila všechno pod svou přikrývku. A teď…připadalo jíto jako tenkrát…jen čas stále ubíhal dál. Ale i to se nyní mělo změnit.
Lehce přejela prsty po mosazné klice a dveře se se skřípěním rozevřely dokořán. Ticho. Mrtvo. Tma. Nikde nikdo nestál. V očích se jí třpytily vzpomínky a odkapávaly po bledých lících. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Pomalými krůčky přešla doprostřed prázdného sálu.Velkým oknem do místnosti nahlížel měsíc a svou září náhle prosvětlil celou místnost. Dívka otevřela oči a lehkou chůzí přistoupila k oknu.
Náhle byla zase o deset let mladší. Všude kolem ní se smáli lidé,tančili a hudba jim procházela každou částečkou těla. Vlasy jí proletěl lehký vánek a dívka se smutně usmála. I když tu byly stovky lidí, jeden jí přece jen chyběl. Ten, kvůli kterému dneska přišla až sem. Ten, pro kterého byla ochotná otevřít minulost.
Na rameni náhle ucítila něčí dotyk. Polekaně se otočila a oněměla úžasem. Stál tam. Naproti ní. Beze slov na sebe hleděli. Jejich oči se do sebe vplétali jako by se už nikdy neměli rozvázat. Zase ho po tolika letech viděla. Byla s ním. Pocítila štěstí, život…lásku.
Něžně ji pohladil po tváři a vzal ji za ruku. Vedl ji doprostřed sálu. Všichni lidé kolem nich zmizeli a s nimi i všechen povyk a hudba.Měsíc náhle osvětloval jen je dva, jako by nic jiného na světě neexistovalo. V zaprášených svícnech se náhle rozžhnuly svíce a jako byse přímo z jejich nitra začala linout plná citů, teskná a deset let mrtvá melodie.
Zase byli spolu. Tančili v měsíčním světle v prázdném sále jako dva přízraky z minulosti. Oba cítili vůni toho druhého a jejich oči se společně smáli. Všechno kolem nich ožívalo. Bylo to stejné jako tenkrát, před deseti lety.
Melodie pomalu utichala a jejich těla se k sobě ještě více přitiskla. Věděli že je konec. Konec jejich blízkosti, konec noci,konec jejich posledního tance… Jejich rty se ještě naposledy letmo dotkly a pak se všechno rozplynulo v dívčích představách. Ještě viděla jeho oči, jak se na ní dívají, jeho ústa, jak jí šeptají, že ji nikdy neopustí…
Opustil. Stejně jako před deseti lety. Dívka zase zůstala sama. Sama v prázdném, tichém, mrtvém sále kde jediné světlo zapříčinil měsíc. Na svícnech by nikdo nepoznal, že ještě před chvílí žhnuly jen pro ně dva.Jak by také někdo mohl? Vždyť to všechno bylo jen v jejích představách.Bylo to jako přelud, jako sen…
Místnost potemněla a dívka zůstala sama. I její představy ji opustily. Avšak nezoufala. Věděla, že se sem zase vrátí. Tak jako tomu bylo každým dnem…každou nocí…nedokázala ho opustit. Nechtěla ho nechat jít. Nikdy ho nepustila ze svého srdce, ze života. Nikdy nezapomněla…
Dívka se smutně rozhlédla po místnosti, kde ho před deseti lety naposledy spatřila. Proč to všechno muselo skončit? Proč o něj muselapřijít? Ztratit ho?! Nenáviděla tenhle svět. Nevěřila v něj. Navždy zůstala uvězněná v minulosti, ve svých vzpomínkách a představách.Zůstala tam, kde dokázala být šťastná. Uvězněná hluboko v sobě, ve svém nitru, ve svém srdci. Tam, kde s ním mohla být…a znovu prožívat jejich poslední noc, jejich poslední tanec…
Autor: Carr.ie v 19:56 | Komentáře (0)
Hvezda života
Hvězda života
Procházela jsem temnou uličkou. Ani jediná lampa, žádné světýlko,které by osvětlovalo tuto ponurou část města. Jen na nebi zářily prvníhvězdy. Všude kolem bylo hrobové ticho. Jen klapání mých bot se nesloulicí. Jako by se tu zastavil čas. Nikde žádný pohyb. Jen já procházelatěmito opuštěnými uličkami. Byl již konec prosince, ale po sněhu anistopy. Byla zima, ale já na sobě měla jen lehké šaty. Moje pleť bylamrtvolně bílá a rty zima zbarvila do fialova.
Zabočila jsemdoleva a užasle jsem se dívala na dva metry vysokou sochu anděla,vytesaného ze skály. Měl roztažené ruce, jakoby se snažil obejmout celýsvět. Přistoupila jsem k němu blíž a schoulila se mu k nohám. Častokrátjsem sem chodila. Vyzpovídat se a postěžovat si na život. Lidé mnoupohrdali, ale tenhle andílek mi naslouchal a měla jsem jistotu, ženikdy nic neprozradí. Byl to můj nejlepší přítel, moje všecko. Nebylodne, abych tu s ním nebyla. Jeho přívětivé oči na mě shlíželi s láskoua laskavostí, kterou lidé nikdy nedokázali projevit. On mi rozuměl.
Začalajsem tiše plakat. Nedokázala jsem žít jako ostatní lidé. Já byla jiná.Nikdy se mi na světě nelíbilo, život byl pro mne nepřítel. Nevidělajsem nic, pro co by mělo cenu žít. Slza za slzou stékaly k jeho nohám.Můj život byl jeden velký boj. Jenže já už neměla sílu se znovu prát.Už ne. Začala jsem se třást. Byla mi zima, ale já zůstala schoulenáležet. Na nebi zářily hvězdy. Bylo jich tisíce. Milióny a držely se vobrovských kupách. Jen jedna byla opodál. Pomalu vyhasínala. Upřenějsem ji pozorovala. Najednou jsem si všimla něčeho, co klesalo k zemi.Sníh! Jak jsem se na něj těšila. Ale teď? Každá vločka, která se dotklamé kůže mi způsobovala nesnesitelnou bolest a lehký vánek jsem cítilajako ledovou vichřici. Byla mi zima. Přímo jsem mrzla, ale už jsemneměla chuť se znovu zvednout a žít. Všechno kolem mě zhaslo. Naděje,touha i moje hvězda života. Jen tělo leželo dál na místě, kde ho dušeopustila. Jakoby čas ani neexistoval, jakoby se zastavil.
Autor: Carr.ie v 19:43 | Komentáře (0)