Povídka Úkol lorda Hagena
autor(ka): Pishta
díl: 1


Král Rhobar stál v trůnní místnosti, sám. Ztracen v myšlenkách, upřeně hleděl na malou hroudu rudy před ním, fascinován purpurovou žílou, která jí procházela, a která dávala rudě její magické vlastnosti.
"Mé království existuje díky rudě a bez rudy jej ztratím. Celé zemi vládne chaos - farmáři se bouří, nechtějí platit daně. A já s tím nic nemůžu udělat. Hodně bitev bylo prohráno, hodně vojáků ztratilo život. Naše armáda se zmenšuje každým okamžikem jak skřeti postupují blíže k hlavnímu městu... a teď nemám dostatek mužů, kteří by se dokázali postavit skřetům. Pokud nebudeme mít rudu z Khorinisu, nepřežijeme další skřetí útok."
Král se zvedl a přešel k oknu. Uviděl tajemné ticho po celém městě. Jen v dálce šel slyšet monotónní rytmus skřetích válečných bubnů.
Jeho pohled padl na přístav, na ubohý zbytek kdysi slavné a velké válečné flotily. Mizerná obchodní loď Esmeralda, ta jediná zbyla. Zbytek leží na dně moře potopen skřetími válečnými galérami.
S povzdechem se Rhobar II. odtrhl od smutného výjevu. Bez khoriniské rudy trpěla jeho armáda jednu porážku za druhou. Královské zbrojnice jsou prázdné a bez rudy je nemožné vykovat nové zbraně. Bez rudy jsou všechny naděje na zvrat ve válce ztraceny. Budoucnost závisí na magické rudě.
"Musím se rozhodnout! Skřetí obležení ještě není kompletní, ještě pořád je čas vše vyřešit. I když kdoví na jak dlouho?"
Těkal očima přes celou místnost, horečně přemýšlel až vymyslel možná i zoufalý plán. "Pokud mé plány selžou, budeme ztraceni, z královských měst zbudou jen ruiny a jediné, co zůstane budou smutné písně. Ale možná se tak nestane, království ještě není poraženo. Pokud budeme jednat rychle, království zůstane."
Král se probral ze své samomluvy a kývnul na poslíčka. "Pošlete ke mě lorda Hagena, mám pro něj důležitý úkol."
Za chvíli vešel do místnosti totálně vyčerpaný paladin. Jako většina ostatních, v posledních několika dnech vůbec nespal a jediné, co ho drželo na nohou byla jeho železná disciplína.
"Volal jste mě, pane?"
"Lorde Hagene, mám pro vás úkol. Přeživší lidé, osud celého království na něm závisí. Nesmíš selhat!"
"Můj život není důležitý, pane. Splním Váš úkol nebo zhynu při jeho plnění."
"Svěřuji ti Esmeraldu. Vezmi s sebou stovku svých nejlepších válečníků a odplujte do Khorinisu. Nevracejte se dokud Esmeralda nebude plná rudy. Podstatný je ale čas, musíš spěchat. Odplujte ještě dnes."
Lord Hagen odešel z místnosti a ještě ten den odplul splnit svůj úkol.

Konec prologu

Já - lord Hagen - nejmocnější z paladinů na khoriniském ostrově, jsem byl pověřen samotným králem Rhobarem II., abych mu přivezl rudu z dolů v Hornickém údolí. Bariéra obklopující Údolí totiž padla, a proto jsem tam musel poslat výpravu, kterou vedl můj přítel Garond, aby zjistila, co se stalo s rudou a aby jí přinesla co nejvíce do Khorinidu. Už pár dní jsem o něm nic neslyšel a když po mě Někdo, který byl tak nezdvořilý, že se ani nepředstavil, chtěl souhlas, aby si mohl vzít Innosovo oko, udělal jsem mu nabídku - on mi řekne, co se stalo s mou výpravou a já mu na oplátku dám souhlas k převzetí Oka.
Za pár dní se ten pan Někdo vrátil a říkal, že bývalý Starý tábor, ve kterém jsou paladinové, obléhají skřeti, kterým velí... no to mě podržte - DRACI, a proto potřebuje Innosovo oko, aby je měl šanci vyslechnout a nakonec porazit i s jejich velitelem. Chápete to? Draci! Nikdo je neviděl po dlouhá staletí, ale všichni těm báchorkám uvěřili a teď každý trochu penězo, slávy nebo cokoli jiného chtivý cestuje sem, aby mohl zabít draka.
Tak, draci už to prý mají za sebou a někdo by měl osvobodit pevnost obklíčenou skřety. Konečně úkol hodný statečného srdce jako je to mé. Samozřejmě, že na skřetí armádu nepůjdu sám, vezmu s sebou ty nejlepší muže z řad paladinů a městské stráže. Naše mise nesmí selhat. Moc dobře vím jak to v Myrtaně vypadá, a proto bysme si měli pohnout. Je nás opravdu hodně - 150 paladinů a necelých 100 příslušníků domobrany.
Večer jsme přišli ke dveřím, kterými se dá dostat do Údolí, shromáždili jsme se, počkali na opozdilce a šli dál. Po pár metrech vojáci, kteří výpravu vedli, zůstali stát jako zamražení. Ti, co byli vzadu se vyptávali, proč byli nucenu se zastavit, ale vidět to na vlastní oči byla hrůza. Cesta se tam rozšiřovala a před námi stálo bývalé skřetí tábořiště. Už jsem byl ve válce a zabíjel, ale tohle bylo hnusné. Po celé cestě ležely zbytky skřetích tábořitelů, mrtvých drakobijců, pár druhů zvířat a kdovíčeho dalšího. Vypadalo to jako kdyby do potyčky mezi skřety a drakobijci zasáhl někdo třetí a pak se vypařil. Osobně mám podezření na párek trollů. Protože se stmívalo, utábořili jsme se pod zásobovacím strojem používaným za dob Trestanecké kolonie. Pochopitelně jsme nemohli rozdělat oheň - co kdyby nás skřeti zpozorovali? Pár vojáků zůstalo hlídat vchody do našeho tábora.
Noc proběhla v pořádku, nikdo si nás nevšiml. Při ranním počítání, aby se zjistilo jestli někdo nechybí, jeden z vojáků vykřikl, že chybí jeho přítel. Ležel v jeskyni za jezírkem, vedle kterého jsme leželi. Vedle toho vojáka se válely jeho vnitřnosti, ruce jsme bohužel nenašli, zato hlouběji v jeskyni spali dva vlci. Byli spokojení - za minulou noc se totiž nažrali, div že nepraskli. Už je ale jisté, že nikomu neublíží, neboť čepele paladinských mečů jsou dosti ostré a vlčí kůže moc velkou ochranu před nimi neposkytuje. Jen tak mimochodem - když jsem tady byl posledně, což není tak dávno jak se může zdát, žádná jeskyně tady nebyla. Jako kdyby vznikla ze dne na den. Zajímavé!
Při sestoupení do údolí nás zamrazilo v zádech, až jsme strnuli hrůzou. Podruhé za pár hodin! Celý hrad byl totiž beznadějně obležený skřety. Ovšem nebyli zde jen obyčejní skřetí bojovníci, byli zde k vidění také synové ducha, což jsou šamani, ale hlavně elitní válečníci, kteří jsou nejsilnější z jejich řad. Nosí strašně těžké válečné meče, které jsou velké jako... inu, skoro jako člověk, i když podprůměrně velký. Zkřížit meč, byť jen s jedním takovým znamená zaručenou smrt pro paladina. Skřeti nás sice nezpozorovali, ale je tady jiný problém. Jak dát vědět Garondovi a ostatním uzamčeným v pevnosti? Poslat někoho rychlého, aby proběhl skřetím ležením a dostal se dovnitř? To by bylo pravděpodobně to poslední, co by v životě udělal. Zajímalo by mě, jak to udělal Ten, co má Innosovo oko.
Tento problém byl vyřešen pět minut po jeho objevení. Vyřešil jej cvičitel domobrany ve střelbě - Ruga. Na rameně mu visel luk velký... velký, prostě tak velký luk nikdo neviděl. Řekl, ať napíši zprávu a připevním ne jeden šíp. On to pak vystřelí a naši přátelé si přečtou, co se chystáme udělat a tím pádem nám pomohou. Zpráva byla napsána a připevněna na šíp, naneštěsí byla tak velká, že jsme museli použít šípy dva. Ruga vystřelil a podle mého dopadl někam doprostřed pevnosti. Teď už jen počkat na odpověď... "Ano, odpověď je tady," dodal Ruga, když vyletěl šíp nad pevnost a zase spadl dolů.
Já pronesl svou řeč, abych povzbudil své kamarády, ale hlavně, abych je seznámil s naším plánem: "Vojáci poslouchejte - je strašně důležité, abychom uspěli, neboť král na nás spoléhá. Jak už víte, naše minulá výprava skončila zabarikádována v hradě před námi. Velitel v pevnosti - ctihodný Garond - též můj přítel, už ví, co se chystá. Náš plán spočívá v tom, že my přeběhneme támhleten můstek, co vede přes řeku a napadneme skřety, kteří budou před námi. Ostatní skřeti si nás určitě všimnou a půjdou ostatním pomoci - po nich budou pálit lučištníci skrytí za řekou, padesátka by měla stačit. Jakmile nás paladinové na hradě zpozorují v obklíčení skřety, otevřou hradní bránu a vpadnou tak nepříteli do zad." Po těchto slovech jsem si promnul krk, protože tak dlouhou řeč jsem naposled vedl po mém příjezdu sem na Khorinis.

Vojáci se semknuli v těsném sevření a pochodovali úzkou cestičkou dolů do údolí směrem k hradu. Po přiblíženi se k můstku se od nás oddělila padesátka lučištníků, která zůstala stát na malé vyvýšenině odkud měli skvělý pohled na to, co se stane za chvíli. Bitva se blíží. Lord Andre, který šel jako první, velel, abychom se seřadili kolem něj, což chvíli trvalo, ale skřeti si nás naštěstí nevšimli.
"Je velmi pravděpodobné, že ještě spí. Do každého stanu ať vběhnou vždy dva vojáci a zabijí vše, co se podobá skřetům a nebo jejich psům. A ještě něco - je možné, že spí ve svých brněních, proto jim bodněte své čepele do krku, protože tam jsou nejzranitelnější. A hlavně... buďte zticha." Tímto rozkazem jsem dal pokyn k neuvěřitelnému masakru. Většina skřetů opravdu spala. Přesně podle rozkazu vběhli do každého stanu dva vojáci a o pár vteřin později se s o trochu víc zakrvavenějším brněním a mečem vynořili dokonale znechucení tím, co právě udělali. Nijak jim to ale na morálce neubíralo, spíše naopak - zabodnou meč do tak nenáviděného nepřítele jakým skřet bezesporu je, má něco do sebe.
Ozývá se řvaní v nějakém cizím, chraplavém jazyce. Skřetím jazyce. To už znamená, že o nás vědí.
"Stáhněte se!!! Už o nás vědí! Stáhněte se zpět k můstku!" řve kolem sebe Andre, velitel oddílů domobrany. Vojáci se stahují... tedy stahují se ti, kteří stihli uniknout před právě probuzenými, ale vražedně naladěnými skřety. Kdo by taky nebyl, kdyby se ráno při vstávání dozvěděl, že polovina jeho přátel je mrtvá, že? Valná většina mužů se vrátila, což je dobré znamení. U řeky se zastavili a znovu seřadili připraveni bojovat na život a na smrt.
"Palte!" zařval lord Andre směrem k dosud nic nedělajícím lučištníkům. Ti bez rozmýšlení zamířili a vypálili salvu po skřetech. Pár skřetů padlo, ale ostatní si jich nevšímali a pokračovali vstříc vojákům. Lučištníci je neustále ostřelovali - zbývala jich jen polovina, když v tom se stalo něco naprosto neočekávaného... skřeti se jako na povel otočili a pak, věřte nebo ne, se rozprchli do všech stran. To Garond si všiml naší situace a zaútočil zezadu. Všichni začali vítězně řvát a vydali se směrem k hradu. Uvnitř je však čekalo nemilé překvapení...
U rozbité hradby, na kterou bylo přiraženo beranidlo stál... DRAK! Lučištníci vystřelili salvu ze svých luků proti němu, ale ta se jen neškodně odrazila od jeho kůže. Drak se naštval, mohutně zadupal až se země otřásla a otevřel tlamu, ve které se blýskalo nespočet zubů ostrých jako břitva, které zmařily život nejednomu hrdinovi. Z jeho tlamy vyrazil dým černý jako uhel následován plamenem schopným během pár sekund roztavit brnění komukoliv, kdo se mu pokusí postavit. Lučištníci ani nestačili zareagovat a byli spáleni zaživa. Jejich zděšené a bolestí naplněné výkřiky se nesly krajinou. Pár mužů se běželo skrýt do nějakých domů, ale to pro draka nebyl problém. Vzlétl a ohnivým dechem spálil střechu budovy, kam se vojáci utekli ukrýt. Po tomto drak spokojeně přistál na své původní místo a sledoval hořící paladiny.
"Já už to nevydržím!" zařval Garond, vstal a utíkal s mečem v ruce a kletbou na rtech proti drakovi. Toho to tolik překvapilo, že zapomněl útočit a čekal, co se stane. Garond se k němu přiblížil a když byl dostatečně blízko, skočil a svým mečem rozpáral drakovi břicho. Ten zařval bolestí, poodstoupil a rozmáchl se proti Garondovi svým ocasem. Naneštěstí trefil - Garond odlétl deset metrů a jeho pád zbrzdila až zeď bývalé kovárny. Na to už lord Andre nečekal a střelil svou kuší drakovi na hlavu. Trefil se do oka, drak naposled vychrlil oheň neškodně do vzduchu, o krok couvl a spadl dolů, čímž totálně zničil beranidlo.
V té samé chvíli odhodil Andre svou kuši a běžel se podívat na Garonda. Hned jakmile k němu přiběhl, věděl, že už je pozdě a nedá se nic dělat.Garond měl kosti zpřelámané na několika místech a vykašlával krev - pomalu umíral a lord Andre naslouchal jeho posledním slovům: "Nezapomeňte na mě! Nezapomeňte, co jsem vykonal!" Nadechl se, ale už nevydechl.

Řekl bych, že jsme, zklamali i ne. Garond a pár paladinů je sice mrtvých, za to skřeti jsou v tahu, další z draků je v tahu a do hradu proudí zásilky z paladinských dolů. Přišel Marcos i Fajeth, ale Silvestro ne, ten už je v říši mrtvých. Místo něj přišel chlápek, který vypadal, že v Hornickém údolí není prvním dnem. Těch pár beden nanosili doprostřed pevnosti a šli odpočívat. To jsme ostatně udělali všichni, protože po boji s armádou skřetů a následně i s drakem musí být unaven každý a ten, kdo říká, že ne, nebojoval.
Po pár dnech odpočinku a přemýšlení co dál za mnou přišel Andre: "Pane, od našich poslů zkoumajících údolí jsme dostali první zprávu. Přišli celí vystrašení a udýchaní jakoby utíkali dlouhou trasu. Tvrdili, že na východě se rozprostírá obrovská palisáda a za ní neustále někdo křičí. Myslí si, že za ní se nachází zbytek armády skřetů. Ti pesimističtější tvrdí, že to, co jsme porazili byl pouze zlomek toho, co nás tam čeká. Nevím, co si o tom myslíte vy, ale podle mého názoru by se měla strhnout a jestli za ní budou nepřátelé, měli bychom s nimi bojovat. Ptal jsem se pár vojáků a ti s tímto plánem souhlasí, teď už se čeká jen na to, co řeknete vy." Andre už odcházel, když se otočil a pronesl skoro výhrůžně: "Budeme čekat na vaše rozhodnutí do rána, pak jdeme s vámi, nebo bez vás."
Zajímavý nápad, jen co je pravda. Celou noc jsem nemohl spát nedočkavostí. A taky za to mohlo několik stínů v lese před hradem. "Podívejte, pane - tam v lese před námi se něco pohybuje!" říkal mi voják strážící hlavní vchod při mé pravidelné obchůzce hradeb. Co to jen může být? Pár vysokých postav se pohybuje mezi stromy, občas se shýbne a pak odejde. Škoda, že je obloha příšerně zatažená a měsíc tak nejde vidět. Svoje lidi tam ale posílat nebudu, nejsem blázen. Co se stalo, to se dozvíme ráno při pochodu vstříc palisádovému opevnění. Už jsem totiž pevně rozhodnutý.
Ráno všichni vojáci stáli plně vybaveni. Někteří se tvářili vystrašeni tím, co uvidí v lese, ale byli plně odhodláni udělat cokoli a zabít cokoli, co se jim postaví do cesty. Brána byla otevřena a my se vydali na cestu. Po pár metrech se potřetí vedoucí skupina zarazila a zírala před sebe. Ostatní se hrnuli dopředu, aby to mohli taky spatřit. Všechna mrtvá skřetí těla zmizela jen občas na zemi ležela zbraň, nebo mrtvý paladin. Těch si nikdo nevšímal a nechal je ležet na zemi. Trochu zaražení jsme však stále pokračovali.
U palisády jsme se rozdělili - já se se svou skupinou vydal k jednomu konci, Andre se svou skupinou ke druhému konci. "Zapalte své louče! Všichni! A podpalte to!" velel lord Hagen i Andre vzdáleni několik desítek metrů. Při podpalování postupovaly obě skupiny směrem doprostřed, kde se setkaly. Palisáda hořela až za pár minut shořela úplně; zbyly po ní trosky ležící na zemi. Nás ale mnohem víc zajímalo, co je za ní - skřetí stany. Bohužel pro ty, kteří chtěli bojovat, bohudík pro nás ostatní, byly prázdné. Nikde ani noha. Skřeti zdrhli. Lekli se nás a prostě zdrhli. Podle odhadovaného počtu stanů tady tábořilo více než pět stovek bojovníků. Proč ale utekli? Nás bylo více než dvakrát méně, tak proč sakra utekli? Ne že by mi to vadilo, ale vrtalo mi to hlavou.
Po chvíli zkoumání tábora se pár vojáků dostalo až k bývalému Sektovnímu táboru. Ten jsme raději nechali na pokoji, protože v něm sídlí močáloví žraloci a krvavé mouchy. Já vím, jsme silnější a nepochybně bychom je rozdrtili, ale nechci riskovat - bažiny jsou zrádné. Blízko tábora se nacházelo něco, co vzdáleně připomínalo přístav. Vlastně by to přístav vůbec nepřipomínalo, kdyby tam nekotvila skřetí válečná galéra. Po bližším prozkoumání jsme zjistili, že na palubě nikdo není.
"Přineste rudu! Touto lodí doplujeme do Khorinisu pro zásoby a poté odplujeme splnit úkol, kvůli kterému jsme tady." pravil jsem. Po přinesení těch několika málo beden rudy jsme odpluli.

Když lord Hagen odešel se svou skupinou, v Khorinisu se vše vrátilo do starých kolejí - Larius byl znovu dosazen do funkce starosty, Onar se uklidnil, protože ve městě nebyli paladinové, ale jinak se nic zvláštního nestalo...
"Poplááách! K přístavu se blíží skřetí loď. Připravte se na boj." Řval na všechny kolem sebe jeden ze strážců. Všichni se seběhli do přístavu a ti, kteří měli luky je vytáhli.
"Palte!!!" řval znovu strážce. Střelci byli přesní - loď vypadala jako jehelníček. "Palte!" řval znovu. Ale v tom zařval Pablo, nový velitel domobrany, který se na loď díval svým dalekohledem. "Nééé! Přestaňte střílet! Na té lodi jsou paladinové." Všichni, co stáli v přístavu sledovali se zatajeným dechem kotvící loď. A po chvíli občané začali jásat a tleskat - z paluby totiž skutečně seskočil lord Hagen.
Na druhý den byla Esmeralda II., jak ji pojmenovali paladinové po své předchůdkyni, plná zásob a všichni se loučili se svými hrdiny. Esmeralda II. vyplula a o chvíli později zmizela z dohledu. To byl poslední okamžik, kdy lorda Hagena viděl někdo z pevniny živého...
Konec