.. NEHODA.. 24.Listopad 2007
Milovali jste někoho z celého srdce? Nemám nyní na mysli vztah, jako partnera, ale kamaráda. Za kterého byste dali i ruku do ohně. Kamaráda, kterému věříte a chcete s ním být do smrti. Myslíte si spolu, že budete prožívat jen ty krásné chvíle, kdy se budete oba jen smát a užívat. V životě je mnoho překážek hezkých, ale i mnoho dvojnásobně ošklivých. Ošklivé a záludné překážky musí zdolávat vždy dva lidi. Je jedno jestli se mají rádi, nebo se nesnášejí. Jestliže se lidi mají rádi, navzájem si věří tak záludné překážky zdolávají statečně.. Jak se říká, každý musí bojovat a každý jednou prohraje..
Měla jsem takového kamaráda, kterému jsem věřila a milovala z celého srdce.. Myslela jsem si, že všechno bude v pohodě, celý život spolu zdoláme s úsměvem na tváři.. Ale opak byl pravdou.. Jednou jsme měli oslavu, Patrik k nám přijel, aby oslavoval s námi.. Bylo pozdě večer, nabídla jsem mu, aby u nás přespal. Souhlasil, spali jsme spolu v pokoji a plánovali jsme co budeme dělat dny.. Druhý den, po obědě jsme se rozloučili pusou na čelo a slíbil, že až dojede domů tak zavolá. Nasedl na motorku a odjel.. Šla jsem domů a pomáhala mamce uklízet.. Asi po deseti minutách mi zvonil telefon, bylo mi jasný, že Patrik to nebude, cesta domů mu trvá tak půl hodiny. Na displeji jsem měla nějaký cizí číslo, zvedla jsem to, ve sluchátku jsem slyšela cizí mužský hlas. Jen povídal, že Patrik má nehodu, vyboural se za vesnicí a už jede sanitka. Nevěřila jsem tomu a zavěsila, myslela jsem si, že je to nějaký vtip od jeho kamarádů. Po necelých dvou minutách mi to číslo volalo znova. Opět jsem to zvedla, ale už jsem neslyšela ten hlas, slyšela jsem vyčerpané vzlykání, byl to Patrik :“Luci, pojedu do nemocnice, měl jsem nehodu, budu v pohodě, zvládnu to, mám tě rád!“ a zavěsil.. Vůbec jsem nechápala, ale věděla jsem jistě, že to není žádný vtip.. Běžela jsem do kuchyně pro mámu a pověděla jsem jí vše co se odehrálo necelých patnáct minut zpět.. Mamka jen vyvalila oči a řekla:“ Jedem do nemocnice za nim“.Po nasednutí do auta, jsem si uvědomovala co se stalo, asi po třech kilometrech jízdy, jsme na silnici viděli kusy plechů od motorky,ale i auta.. Byl to šílený pohled. Stálo tam auto, zastavily jsme a neznámý muž na nás koukal, co budeme dělat. Vystoupila jsem a šla jsem k rozbité motorce.. Kolem motorky a na kůře od stromu byla krev. Začala jsem brečet, měla jsem špatné tušení. Neznámý muž přišel ke mně a ptal se mě, jestli jsem to já se kterou telefonoval. Nemohla jsem mluvit jen jsem přikývla.. On odpověděl:“ Snad bude v pořádku, nevím jak se to stalo, ale vypadalo to hnusné, řidič, který tuto nehodu zavinil odjel a nechal zde chlapce samotného, jel jsem okolo a uviděl součástky od motocyklu zastavil a zde v rokli jsem uviděl toho chlapce, zavolal jsem záchranou službu a chtěl jsem číslo k nim domů a nadiktoval mi vaše.. „ Nic jsem neřekla, nasedla do auta a jely jsme do nemocnice.. Na vrátnici mi řekli, že sanitka jela na JIP, hned jsme zajeli na parkoviště a já běžela do budovy druhého patra.. Byl tam velký rozruch, našla jsem sestru a řekla jsem jí, za kým jdu.. Nechtěla mě k Patrikovi pustit, že dělají vyšetření,ale jak to dokončí tak mě k němu na pět minut pustí, ale jen na pět minut. Sedla jsem si na chodbě na lavičku a čekala až vyjde z jeho pokoje doktor.. Asi po deseti minutách vyšel doktor.. Hned jsem tam běžela, sedla si vedle něho na postel.. Byl celý od krve, jsem se opět rozbrečela, bylo mi ho moc líto.. Najednou se probral, otevřel oči, pravou rukou sundal kyslíkovou masku a vyčerpaně řekl:“ Až se vrátím tak ti musím říct něco důležitého, mám tě moc rád….“ . Dala jsem mu zpátky kyslíkovou masku na ústa..V tichém pokoji slyšíte jen píp píp píp píp, ale najednou se interval mezí tím zkracoval a zrychloval a ve vteřině se celým pokojem rozšířil jen zvuk pííííííííííííííííííííííííp, pochopila jsem co se stalo.Okamžitě přišel doktor, jen uslyšel ten hnusný zvuk a podával sestře v deskách papíry se slovy :“ Ty výsledky už potřebovat nebudeme“ a odešel.. To bylo na mě moc, než aby mu ještě zkusil pomoci raději odejde.. Sedla jsem si do rohu místnosti, brečela jsem a křičela Patrikovo jméno.. Sestra mě vzala kolem ramen a utěšovala, ale tohle mi Patrika, mého nejlepšího kamaráda, nikdy nevrátí.. Došla jsem pomalu k autu, když mě spatřila mamka, pochopila to a na nic se neptala, jely jsme domů.. Šla jsem do svého pokoje a všechny Patrikovi věci jsem si dala na postel a lehla jsem si mezi ně.. Máma přišla do pokoje a zeptala se mě jestli nemám hlad, neměla jsem sílu odpovídat, jen jsem zavrtěla hlavou… Pochopila mě a odešla, od této chvíle jsem dva měsíce s nikým nepromluvila, ve svém smutku jsem se neustále hryzala, do školy jsem nechodila, jen na písemky.. Nikdo semnou o tom nemluvil, každý viděl jak mi je a že to nemá cenu. Po dvou měsících jsem promluvila s kamarádkou a to jen to, že jsem jí řekla nevím.. Neustále se v tom hryžu.. Na vzpomínky nikdy nezapomenu, vždy bude v mém srdci, bude na prvním místě.. Jen by mě zajímalo, co mi chtěl říct tak důležitého, že to nemohl říci v té nemocnici.. Moc mě mrzí, že jsem mu neřekla jak ho mám ráda a nikdy na něj nezapomenu.. Život nejde vrátit a musí se žít dál.. Lidí umírají a na svět přicházejí jiní.. Zákon schválnosti bere život těm nesprávným lidem…Lidé, kteří jsou nejvíce milování, nejdříve umírají…
Važte si proto lidi, na kterých vám záleží.. Svěřte se jim včas vše co máte na srdci, především to, že je máte moc rádi…Abyste v budoucnu toho nelitovali..
napsal/a: DENDY_VON 17:46 |
Link
