Tak zase po nějaké době píšu. Do deníčku už mě to posledních pár let moc nebaví a sem je to i rychlejší, akorát tak trošku veřejnější.
V poslední době si trochu dělám rekapitulaci jako by mi bylo padesát a zjišťuju že jsem nic nedokázala a zdaleka jsem ani neměla příležitost mnoho let nějak prožít a využít, ale vím že s tímhle už nic nenadělám.
Taky si právě uvědomuju, že jestli se mi podaří nějak doklepat ten druhej ročník, měla bych před sebou úplně poslední prázdniny a zároveň poslední léto doma... Jen tak mimochodem jsem od svého drahouška dostala zásnubní prsten, kterej má teda fakt váhu, zejména ten šutr na něm mi zatěžuje prstík.
Prošla jsem poměrně velkou změnou sama sebe. Opravdu z psychologie platí, že se lidská osobnost zásadněji mění zhruba jednou za 7 let. Mně se za posledních 7 let změnila aspoň dvakrát, ale to taky přičítám na vrub tomu, že jsem byla ještě ve vývinu a puberta a takový ty srandy kterýma si člověk musí projít aby dospěl. A teď už mi i moje vlastní maminka, která si myslela že se toho nikdy nedočká, řekla, že jsem dospěla a dozrála a že věří že se o sebe dokážu sama postarat. I já tomu relativně věřím...Jen kdybych toho dokázala víc sama pro sebe...
Částečně mě mrzí, že jsem ztratila naivitu a určitej způsob náhledu na svět a na věci kolem sebe. A na druhou stranu jsem zase ráda za ten pocit relativní svobody a nezávislosti, i když to ještě zdaleka není ono, jsem prostě dospělá a jedná se tak se mnou. Ano, někdo by si mohl pomyslet, že mi to trvalo poměrně dlouho, zvlášť na holku, ale já ke všemu musím dospět a 18 let je jen číslo v zákoně, ale neurčuje psychickou vyspělost každého jedince  . Trocha toho děcka ve mně ale asi zůstane už napořád.
Doufám že ještě stihnu něco užít a že párkrát ještě udělám bordel a že mi to okolí odpustí, ale mám prostě tu potřebu než nadobro změním styl života, který už se nikdy nevrátí.
Držte mi palce aby mě z té dospělácké zodpovědnosti neklepla pepka milé děti. (Taky dneska uvažuju proč se studium musí zakončovat takovejma debilníma dlouhejma pracema, ale asi na to nikdy nepřijdu.)

Dlouho jsem nic nenapsala a ani si nemyslím že by to někomu chybělo, ale věci se trochu změnily, tak pokud to někoho bude zajímat, může si to přečíst
I když jsem už pomalu hledala práci a očekávala vyhazov ze školky, všechny opravné testy a zkoušky se mi podařily a nadále se věnuji studiu...no věnuji...spíš na něho trochu se*u dokud je to možné ale dlouho to zase nepůjde.
Co se týče mojí fóbie, to se mě teď dotýká nejvíc, nechápu jak mohlo po tak dlouhé době a tak nečekaně dojít ke změně. Když už, čekala jsem to dřív ale asi to chtělo čas. Strašně se mi ulevilo. Přesto však, nevím jestli je to tím únorem, nebo tím že jsem si to ještě naplno neuvědomila, nedokážu si to vychutnat. Všechno je tak nějak na lejno, nic mě extra nebere... Už tak dlouho jsem se necítila takhle "normálně" a dobře, nikdy jsem nebyla šťastnější ale nějak si ten pocit neužívám, snad se to ještě dostaví, jinak mě asi klepne. Jen si alespoň uvědomuju, že mi už nebývá při každé menší příležitosti tak špatně jako dřív a můžu mnohem líp fungovat aniž bych se tím nějak zalamovala.
Jinak jsem včera poprvé měla v náruči dítě, budoucího synovce ale stejně už mi všichni říkali teto...načež moje matka prohlásila že teta se říká každé paní na kterou se dítě podívá, což se mě trochu dotklo i když je to asi pravda. Přestože jsem se malým dětem odjakživa vyhýbala velkým obloukem, tak trochu jsem čekala že se můj odpor snadno zlomí, ale očividně jsem byla jediná kdo to čekal  Jediné co jsem nečekala, bylo to, že mě tento zážitek tak poznamená...
pořád mám v této otázce v hlavě bordel, to nepopírám...ale vůbec by mi nevadilo strávit ve společnosti toho prcka ještě nějakou chvíli, alespoň do doby, než začne mluvit, to už by mi třeba mohl začít nadávat  Každopádně vím, že do tohohle stádia jsem ještě zdaleka nedorostla, ale docela se těším, až do něho dorostu

Nechce se mi teď do detailu rozepisovat jak jsem na tom. Jsem na tom blbě. Ale jestliže mně podobných má být 5%, i když chápu že se o tom moc nikomu mluvit nechce, tak kde teda jsou? Je tady na libku ještě někdo kdo trpí agorafóbií nebo sociální fóbií, nebo kombinací obého? Taky máte ze života peklo a už vás to nebaví? Prosím napište mi...myslím, že se trochu uleví nejen mně, ale i vám.
Díky

...a je toho víc...:-) především Peťulka bude mít zítra narozeninky...ne že bych byla nějak moc vodvázaná z toho že mi bude 21 ale těším se, až si v pátek zajdu ke kadeřnici a večer to oslavím s nejbližšími přáteli a hlavně se svým miláčkem který se mi už konečně vrátil. Inu těch 12 dní bylo snad nejhorších v mém životě, člověk si nemůže být nikdy jistej co se stane, ale naštěstí všechno dobře dopadlo a tak doufám, že letos se také poprvé vydaří moje oslava

Pochybuju že tohle bude číst někdo cizí, nic by z toho nejspíš neměl. Ti co mě znají lépe ví, že trpím agorafobií a mám pocit že v poslední době došlo spíš ke zhoršení. Lecjaká maličkost mě dokáže rozhodit. Naši se po deseti dnech vrátili domů a já jsem z nich nervózní. Nechci aby na mě někdo mluvil, aby mě někdo rušil, aby po mně někdo něco chtěl a ptal se mě pořád kam jdu a vůbec pořád se mě na něco ptají. Zvykla jsem si že s lidmi mluvím jen když chci já, tady mě nikdo nerušil, měla jsem svůj klid. A teď, navíc mě opustila moje drahá polovička a já mám strašnou potřebu sem něco napsat, protože propadám trudnomyslnosti z toho všeho a z toho že nemá ani signál tam někde, přesně ani nevím kde teď je na té cestě do neznáma...Dala bych nevím co za to abych mohla být zase s ním a jenom se modlím aby se mu nic nestalo. Trochu si popláču a půjdu spát, ještě asi jedenáctkrát...:-(