V poslední době si trochu dělám rekapitulaci jako by mi bylo padesát a zjišťuju že jsem nic nedokázala a zdaleka jsem ani neměla příležitost mnoho let nějak prožít a využít, ale vím že s tímhle už nic nenadělám.
Taky si právě uvědomuju, že jestli se mi podaří nějak doklepat ten druhej ročník, měla bych před sebou úplně poslední prázdniny a zároveň poslední léto doma... Jen tak mimochodem jsem od svého drahouška dostala zásnubní prsten, kterej má teda fakt váhu, zejména ten šutr na něm mi zatěžuje prstík.
Prošla jsem poměrně velkou změnou sama sebe. Opravdu z psychologie platí, že se lidská osobnost zásadněji mění zhruba jednou za 7 let. Mně se za posledních 7 let změnila aspoň dvakrát, ale to taky přičítám na vrub tomu, že jsem byla ještě ve vývinu a puberta a takový ty srandy kterýma si člověk musí projít aby dospěl. A teď už mi i moje vlastní maminka, která si myslela že se toho nikdy nedočká, řekla, že jsem dospěla a dozrála a že věří že se o sebe dokážu sama postarat. I já tomu relativně věřím...Jen kdybych toho dokázala víc sama pro sebe...
Částečně mě mrzí, že jsem ztratila naivitu a určitej způsob náhledu na svět a na věci kolem sebe. A na druhou stranu jsem zase ráda za ten pocit relativní svobody a nezávislosti, i když to ještě zdaleka není ono, jsem prostě dospělá a jedná se tak se mnou. Ano, někdo by si mohl pomyslet, že mi to trvalo poměrně dlouho, zvlášť na holku, ale já ke všemu musím dospět a 18 let je jen číslo v zákoně, ale neurčuje psychickou vyspělost každého jedince
. Trocha toho děcka ve mně ale asi zůstane už napořád.Doufám že ještě stihnu něco užít a že párkrát ještě udělám bordel a že mi to okolí odpustí, ale mám prostě tu potřebu než nadobro změním styl života, který už se nikdy nevrátí.
Držte mi palce aby mě z té dospělácké zodpovědnosti neklepla pepka milé děti. (Taky dneska uvažuju proč se studium musí zakončovat takovejma debilníma dlouhejma pracema, ale asi na to nikdy nepřijdu.)
