I když jsem už pomalu hledala práci a očekávala vyhazov ze školky, všechny opravné testy a zkoušky se mi podařily a nadále se věnuji studiu...no věnuji...spíš na něho trochu se*u dokud je to možné ale dlouho to zase nepůjde.
Co se týče mojí fóbie, to se mě teď dotýká nejvíc, nechápu jak mohlo po tak dlouhé době a tak nečekaně dojít ke změně. Když už, čekala jsem to dřív ale asi to chtělo čas. Strašně se mi ulevilo. Přesto však, nevím jestli je to tím únorem, nebo tím že jsem si to ještě naplno neuvědomila, nedokážu si to vychutnat. Všechno je tak nějak na lejno, nic mě extra nebere... Už tak dlouho jsem se necítila takhle "normálně" a dobře, nikdy jsem nebyla šťastnější ale nějak si ten pocit neužívám, snad se to ještě dostaví, jinak mě asi klepne. Jen si alespoň uvědomuju, že mi už nebývá při každé menší příležitosti tak špatně jako dřív a můžu mnohem líp fungovat aniž bych se tím nějak zalamovala.
Jinak jsem včera poprvé měla v náruči dítě, budoucího synovce ale stejně už mi všichni říkali teto...načež moje matka prohlásila že teta se říká každé paní na kterou se dítě podívá, což se mě trochu dotklo i když je to asi pravda. Přestože jsem se malým dětem odjakživa vyhýbala velkým obloukem, tak trochu jsem čekala že se můj odpor snadno zlomí, ale očividně jsem byla jediná kdo to čekal
Jediné co jsem nečekala, bylo to, že mě tento zážitek tak poznamená...pořád mám v této otázce v hlavě bordel, to nepopírám...ale vůbec by mi nevadilo strávit ve společnosti toho prcka ještě nějakou chvíli, alespoň do doby, než začne mluvit, to už by mi třeba mohl začít nadávat
Každopádně vím, že do tohohle stádia jsem ještě zdaleka nedorostla, ale docela se těším, až do něho dorostu 