Byl krásný slunný den, vše vonělo létem. Žlutý motýl poletovat nad paloukem a hledal svojí lásku. Pyšnil se svou nádhernou zářící barvou, šarmem a osobitým kouzlem, jen aby si ho každý všimnul a obdivoval ho. Byl tak svobodný, jak jen si přál, byl nejkrásnější ze všech. Usedl na rozkvétající květinu, vonící do dáli. Myslel, že konečně našel lásku, to pravé, po čem v životě toužil. Těšil se z krásy květu, jeho sladké vůně a měl pocit, že mu nic neschází. Květina ale jakoby byla němá, vábila sice svou neodolatelnou vůní a krásou a každý by jí motýlovi záviděl, ale nepromluvila. Bylo to jen poblouznění, zaslepení krásou....motýla to zklamalo, otočil se zády ke květině a odletěl. Smutný s pohledem zabodnutým do země letěl krajem a už nedoufal v žádnou veselou věc. Ztratil důvěru, naděje a veselé vyhlídky. Najednou jeho pohled zavadil o cosi schouleného na zemi pod zelenající se trávou. Seděla tam, slzy se jí kutálely po tváři a smutnila. Byla motýlovi velmi podobná, měla stejně krásnou žlutou barvu, řasy dlouhé, tmavé, tváře červené, ale oči uplakané. Plakala proto, že měla zlomené křidélko, nemohla letět kam by chtěla, ztratila svojí svobodu. Motýl poznal, že ta křehká bytost je na tom mnohem hůř než on sám. Chvíli sice váhal, ale překonal to a pomalu se přiblížil k ní, aby ji podal pomocnou ruku. Hned jak se obrovské uplakané oči podívali na svého zachránce, bylo jim mnohem líp. Motýl jí vyléčil ránu a něžně jí hladil po červených tvářičkách.... motýlí doteky jsou přeci ty nejjemnější a nejkouzelnější. To se hned každá rána zahojí a srdíčko rozehřeje.Láska na sebe nedala dlouho čekat a motýl konečně poznal, že není všechno zlato co se třpytí.... Pomohl krásce vzlétnout a tím jí pomohl i k její svobodě létat a pocit štěstí je vznášel ještě víš k oblakům....
Daisy...
