Dívka u vany sedí, na rukou svou zblízka hledí. Kouká se, jak červený samet její ruka kryje, bolest a vzpomínky už ovšem nikdy nesmyje. Přemýšlí o věcech, které se jí zrovna staly, myslí na to, co jí ty jizvy daly... Hlavou myšlenky jí běží, venku zrovna hustě sněží, když všimne si, že slza po tváři jí stéká, svou ruku do potítka obléká. Pravdy se dívka bojí, už však u okna stojí, ted je už totiž o trochu volnější, ona si ted připadá silnější... Své jizvy skrývá, pravdy se bojí - tak to bývá...