Proklinam 16:19:16 27.Březen 2008
Jmenuji se Andrea a tohle je mé vyprávění o tom, jak se člověk může dostat během chvilky až na samotné dno. Budu vám vyprávět o tom, jak jsem se musela spoléhat jen sama na sebe, jak se ke mně přátelé, později rodina právem otočili zády…
Je někdo doma? Andreina nově nabarvená hlava na červeno se objevila ve dveřích kuchyně. Nikdo nebyl doma. Byla ráda, protože jí poslední dobou začínali všichni pěkně štvát. Rodiče jí nechápali, nevšímali si jí. Rozrazila dveře do obývacího pokoje, ani se nepřezula. Vkročila do toho naklizeného pokoje, sedla si do tatínkova křesla. Dala nohy, mimochodem na kterých měla ještě pořád obuté Kanady, na malý dřevěný stolek. Sáhla do kabelky prošpikované zavíracími špendlíky, vytáhla krabičku Mallborek. Temně červené rty sevřely filtr od cigarety, zapálila ji. Věděla, že má barák celý jen pro sebe, až do velice pozdních hodin. Aby měli od ní rodiče klid, každé ráno jí dávali peníze, aby si užila celý den, dokud se nevrátí. Ne vždy je utratila a tak suma, kterou měla v šuplíku se spodním prádlem rychle narůstala. Dneska bylo obzvlášť ošklivo, Andrea nechtěla sedět doma. Půjde tedy do Pytle. Tak se říkalo starému sklepu, kde přebývala po celý den, někdy i noc Andreina parta. Těšila se do toho doupěte, dneska měla přijít nějaká speciální zásilka, už dneska. Obratně se vyšvihla z křesla. V předsíni se zastavila před zrcadlem. Kožená bunda sedla jako ulitá,tmavá manšestrová minisukně a nakonec její pýcha dlouhé nohy, pokryté síťovanými silonkami, k tomu oblíbené Kanady a mohlo se jít. "No Andreo, dneska je tvůj veliký den." Ještě poslední pohled do zrcadla a mohla jít."Sakra, málem bych na to zapomněla!"vyběhla schody do svého pokoje, řetěz který měla viset okolo pasu chrastil. Rychle otevřela šuplík a vyndala několik bankovek.
Konečně viděla polorozbitý dům. Vklouzla na pozemek dírou v kamenné zdi. O jednu z rozbořených zdí se opíral velice pohledný, urostlý kluk se zeleným kohoutem na hlavě.Když uviděl Andreu šel jí naproti. Když ho spatřila objevil se jí na tváři úsměv. Byli od sebe už jen kousek, pozdravili se něžným polibkem. "Tu na tebe čekám…" Vzala ho za ruku a šli společně do Pytle. Přivítal je ten známý zatuchlý vzduch. Uvnitř už bylo živo, Vodka tam kolovala dokolečka a uvnitř kruhu bylo na výběr nespočet druhů alkoholu. Přece jen měli před sebou celý víkend.Když už byly všichni v té správné náladě, vytáhl Martin, hlavní člen party z kapsy pytlík naplněný trávou. "Tak co panstvo, kdo si dá?" Všichni se začali komicky hlásit, překřikovat se a strkat se, aby byli první na řadě. Silný hvizd je ale utišil. Seděli v kruhu a pozorovali Martina jak balí. "Ehm…má prosím někdo zapalovač? Mne došel." Podíval se provinile. Andrea, ale pohotově otevřela tašku a vytáhla svůj. Hodila ho po Martinovy. S jistřičkami v oku si jako první popotáhl .. 1x…2x…3x a tak to udělali všichni. Po 10 minutách se všichni smáli, aniž-by věděly čemu. Všichni měli perfektní náladu, nic je netrápilo a hlavně všechno jim bylo jedno. Byl to nádherný pocit. Po nějakém čase, ale droga přestala účinkovat. Přesto dobrá nálada trvala nadále. Už skoro neměli co pít. Všechny láhve byly prázdné kromě jedné. Byli už unavení a tak, si každý někam lehl… netrvalo dlouho, všichni usnuli.
Pálily jí oči a bylo jí nevolno od žaludku. "E, fuj…" Rozhlížela se po místnosti. Všude se povalovali lahve od alkoholu, některé byly dokonce rozbité a mezi tím ležela spící těla členů party. Nemluvě o tom zápachu. Vstala, ještě se jí točila z opilosti hlava. Vymotala se z místnosti až na schody vedoucí k čerstvému vzduchu. Motala se jí hlava. "Jak dlouho jsem spala?" zeptala se Martina, který už neměl tak dokonale upraveného kohouta.Usmál se na ni. "No moc ne asi hodinku. Ty už chceš domu? Vždyť jsi opilá jak…" nestačil to dopovědět. "Jo! Chtěla bych pořádnou sprchu. Doprovodíš mne?" Martin vstal a podepřel jí. Šli pomalu a rozhodně nešli rovně. Na Martinovy to nebylo vidět, ale byl taky opilý! Když došly k Andreině baráku, ani je neudivilo, že auto rodičů nebylo v garáži.Zase někam museli jet kvůli práci. Andrea se pustila Martina, dala mu pusu na rozloučenou , zavřela za sebou dveře. Nemotorně vyšla schody do prvního patra, byla naleštěná podlaha, neudržela rovnováhu a spadla na zem. "Sakra, to se to tu musí tak blejskat, kurňa budu mít modřiny." Naštvaně se zvedla ze země, otevřela dveře do svého pokoje . Sotva je za sebou zavřela praštila sebou na postel. Usnula velice rychle.
"Tak vstávej, slyšíš? Spíš už hrozně dlouho! Vstávej!někdo tu na tebe čeká, nějakej Martin!Slyšíš?" Maminka Andreji se otočila na podpatku že půjde vyprat … náhle se ale otočila a začala opět bouchat na dceřiny dveře. "Jo a zapomněla bych, neříkala jsem ti, že se s těmi vandráky nemáš bavit? Jsou to jen špinavý pankáči, co jistě fetují a bůh ví co ještě! Takže milá dámo, tohle bylo naposledy, jasný?" …Andrea byla dávno vzhůru, měla na ní nesmírný vztek, jak si tohle mohla dovolit? Vždyť to jsou její kamarádi. Jediný lidi, který měla na světě ráda a na který se mohla spolehnout. Hodila na sebe nějaké oblečení, které ozdobila řetězy a zavíracími špendlíky. Nasadila Kanady a rychle seběhla schody do haly. "Dneska večer mě nečekejte, budu s těma feťákama!"Práska za sebou dveřmi. Vklouzla do Martinovo náruče. Políbila ho. "Tak co jdeme do Pytle?" podívala se na něj. "Jasně, že váháš. A navíc dneska jsem něco koupil, něco co nám změní životy…" Podívala se na něj, měla tušení o čem to mluví…
Na studené podlaze leželo několik malých čtverečků složeného papíru."Tak jo, tady to je." Řekl rázně Martin."Ale nejdřív peníze, nejsem červenej kříž, to si pamatujte!" Šlo to rychle z ruky do ruky. Každý si našel svoje místečko v Pytli, kde nebyl rušen a přemýšlel o tom zda má couvnout…Rozevřela malý papírek, skrýval se v něm bílý prášek.Nasypala ho opatrně na lžičku, přesně jak jim to Martin vysvětloval. Kápla na to citron a nahřívala zapalovačem dokud se z prášku nestala tekutina, kterou natáhla do stříkačky. Měla vše připraveno, už jen vpíchnout. "Tak jdeme na to" řekla s úsměvem. Vpíchla jehlu do žíly, pozorovala, jak tekutina pomalu mizí v její ruce. Účinek se dostavil téměř okamžitě. Líbilo se jí to. Létala. Všichni jí byli ukradení, měla perfektní náladu. Neměla potřebu spát. Vydržela celý den stejně jako ostatní, dokud účinek nezmizel.
Byla tak unavená, že jí nevzbudil ani budík do školy. Spala až do oběda. Rodiče si ničeho, jako obvykle nevšimli. Jako jediná z party ještě chodila do školy…Ale co říkala si. "Já na gympl nechtěla! A stejně se to nikdo nedoví." Měla na sobě noční košilku, bylo jí hrozný horko přitom se za oknem objevily první vločky. Zapálila si cigaretu a sešla schody. Šla do kuchyně, měla nesnesitelnou chuť na mléko. Oblékla se… šla za ostatníma do Pytle. Viděla Marka, jak sedí na schodech opřený o zeď, měl blažený výraz ve tváři. Elena ležela na starém křesle v prvním poschodí, měla stejný výraz ve tváři. Sešla do sklepa, kde spal Martin. Jemně ho probudila "Máš?" kývl hlavou. Obratně si vyměnili zboží.V Martinově případě to byly peníze. Popadla papírek a šla pryč z Pytle. Nechtěla tam být s nimi, chtěla na to být sama.V parku si našla hezké křoví, sedla si na bobek a už rozpalovala. Jehla v tichosti zajela pod kůži, zase létala…
Doma se ukazovala jen jednou týdně a to se vykoupat a převléknout. Peníze neměla a tak vždy něco doma vzala, co pak prodala. Rodiče bylí nešťastní. Ale stačilo, aby jim řekla, že toho nechá a pustili jí dál. Opustila Gymnázium. S klukama z party se už nevídala, každý se někam ztratil. Jediný kdo zůstal v Pytli byl Martin, který tam byl jen proto, že tam chodili všichni pro další fet! "Zlatíčko musím nakoupit, počkej tady hned jsem zpátky" volala maminka. "jo!" odpověděla jí podrážděně Andrea, měla bolesti, už jí nestačily malé dávky. Pervitin, na kterém tenkrát začínala…vyměnila za Heroin. Nestačily jí peníze, sotva mamka za sebou zavřela dveře, seběhla schody a vzala pod paží video a do levé ruky vzala šperky z maminčiny šperkovnice. Necítila lítost, jen potřebu to udělat. Věci prodala a koupila si za to jednu celou čtvrtku. Což bylo buďto na 4 dávky, ale malé, který jí už nestačily a nebo na 2. V metru zahnula na veřejné záchodky, rozbalila papírek, třesoucíma rukama nahřála lžičku a vpíchla. Udělalo se jí dobře.
Už to byl rok co jela na Heroinu. Z krásné dívky, se nyní stala vyzáblá kostra. Odrostlé vlasy ukazovaly jak dlouho si je nebarvila, měla je mastné. Neměla na sobě čisté oblečení a hlavně byla nesmírně hubená. Při jejích 170 centimetrech vážila pouhých 35 kg. Rodiče ji vyhodili z bytu, spávala na nádraží a pokud ne tam, tak v tramvajích. Aby měla na denní dávky - kradla. Byla čím dál více na dně. Nevěděla, jak z toho všeho ven. Byla na to sama, ale jak si vybrala… Po čase jí už ani okrádání nestačilo na dávku. A tak se snížila k tomu nejhoršímu, k prostituci. To jí prozatím drželo nad vodou. Našla si novou partu, ovšem byli to samý feťáci. Jak plynul čas, začínala parta řídnout, lidská těla ten nápor už nevydržela. Andrea cítila, jak její tělo chřadne. Začala litovat prvního pokušení, své první cigarety, prvního jointa, Prvního setkání s pervitinem a nakonec prvního vpichu s heroinem. Nevěděla, jak pryč z tohohle kruhu. Jediné řešení které jí kroužilo v hlavě, které nemohla setřást bylo, "Zlatá rána". Poslední dávka a pak tma.
Když sehnala dostatek peněz koupila si celou čtvrtku, kterou nahřála, natáhla do stříkačky. Dívala se na ní, uvědomila si v jaké špíně teď sedí, na veřejném záchodku na nádraží. Bylo jí líto, jak to dopadlo. Se slzami v očích se snažila napíchnout žílu, už jí to nešlo a tak napíchla hřbet ruky. Sledovala jak tekutina mizí…
Byla slyšet siréna, přijíždějící sanitce uhýbaly jedoucí vozy. Zastavila u nádraží. Záchranáři proběhli halou plnou zvědavých lidí, až na veřejné záchodky,kde na zemi ležela Andrea s ještě zapíchlou jehlou v ruce. Nestačila ani vše vstříknout. Záchranáři jí naložili a s houkající sirénou ji dovezli do nemocnice.
Světlo jí bodalo do očí. Nemohla se pohnout. Měla vyschlo v puse. "Dobrý den, víte kde jste?" Andrea s velikou námahou kývla "V nemocnici." Doktor si sedl na židli vedle postele. "Jak dlouho jsi byla na Heroinu?"
"Dva roky."
"Víš jak se jmenuješ? Kolik ti je let?"
"Andrea, je mi 18."
"Tak to je v pořádku."
"Není! Nemohu se hýbat!"
"To je jen dočasné, ochablo ti svalstvo."
"Jak dlouho jsem spala?"
"Teď to bude 3 den."
"Je mi špatně."
"No, a myslím že ještě dlouho bude. Celé ty 3 dny co tu jsi, tě navštěvují rodiče. Jistě je potěší že jsi vzhůru."
"To pochybuji!"
Doktor se zvedl, a mlčky odešel. "Sakra! Ani zabít se neumím! Už musím … mám chuť!" "Ahoj, zlato jak se máš?" Ve dveřích se objevila maminčina postava. Nikdy nebyla šťastnější, když jí spatřila. Měla sice o několik vrásek víc a měla šedivější vlasy, ale byla to pořád její maminka. "Mami, odpusť." Paní Laurinová se k ní naklonila a políbila jí na čelo. "To víš že jsem ti odpustila. Ale hned jak tě pustí z nemocnice, půjdeš na léčení. Slib mi to!" Andrea se usmála: "slibuji!"
Za necelý týden už stála před branami nemocnice. Její cesta nevedla domů, ale do Pytle. Nikoho tam nenašla a bylo vidět, že tam už dlouho nikdo nebyl. "Martine, co se to s námi stalo?" S pláčem rezignovaně odešla domů. Už dlouho nebyla ve svém pokoji, už dlouho nespala ve své posteli…
… Tak tohle jsem já Andrea a můj životní příběh, na který nejsem zrovna moc hrdá. Za několik dní jsem nastoupila do léčebny, díky které jsem už 5 měsíců čistá. A doufám, že budu i nadále. A co se stalo s lidmi z party? Mark zemřel před několika měsíci na předávkování, Martina zavřeli do vězení a s Elenou a ještě dalšíma jsem se potkala v léčebně. A pro vás mám jednu radu, nikdy nezkoušejte to poprvé, nezůstanete jen u něho…
