naše paní profesorka Strišová 15.Prosinec 2006
Naše paní profesorka Strišová
Někdy v hodině češtiny se upě zamýšlím, jak se asi ta učitelka cítí.
Je to taková menší paní s brylkama, s krásnými modrými očkama , blondýnka, mladá, zřejmě už má nějaké děti, jelikož se strašně dětsky směje a vypravuje, často nosí uplé černé zvonové kalhoty se zeleným rolákovým svetrem s růžovými očními stíny.
Vždycky příjde zapíše do třídní knihy a začne si něco žvatlat u tabule a píše si většinou to co už řekla. Ani si nevšimnete, že už domluvila, nebo odešla.
Strašně špatně se ji přes hluk třídy vnímá, musíte se opravdu hodně snažit, aby jste ji něco rozuměli.
Každý ve třídě si děla co se mu zrovna hodí, učitelka si taky dělá to své a tak je každý spokojený, učitelka za to, že má další hodinu za sebou a žáci za to že udělali v pohodě taháky do dalších hodin, úkoly, posvačili, proesemeskovali, či volali, doházeli vlaštovkami, mandarinkami a prodebatili včerejší akci na stodolní..
Denně od nás odchází s vychraptěným hlasem a třída se jen pořád tak dětinsky směje..v jejích očích vidím častokrát slzy a jak si dál něco hustí pro sebe.
Sedím uprostřed lavice v prostřední řadě (jelikož byla jako jediná prázdná) a pozoruju každý její pohyb a přitom píšu tuhle podělanou věc…
Proč se vlastně nad tím tak zamýšlím, proč nejsem jak zbytek třídy a nesvačím či nepíšu dopis kamarádce? Soucitím s ní, je mi ji líto, ale jako kolektiv držím s třídou a tak dělám že mne to strašně zajímá co vykládá a pořád se na mne kouká a myslí si že píšu co říká…
Co říct, chudák učitelka, nemá to lehké ale s tím tady šla….a zase si tu někdo hvízdá, skáká, řve, pouští poslední hit od 50 centa na mobilu a učitelka odchází hodně před zvoněním ze třídy…
napsal/a: Denushinka 22:19 | Link komentáře (0)
''Co se skrývá uvnitř Denushinky ''
__Děravé srdce, jako ukázkové červivé jablko,
sama nezahojená jízva,
krvavé, malé avšak rychle bijící....
__hlava vygumovaná,
jen pár naučených gest...
__myšlenky jakoby neznaly nic jiného,
než kruhový objezd a neuměly se zařadit do jiné složky,
jen stále přejížděly ty samé informace dookola...
__vzpomínky-rázem jedna z nejpracovanějších
a nejpilnějších faktorů těla...
__oči nevidí, jsou zaslepené,
avšak dokonale plní svou funkci...
__ušní bubínky si vybírají jen ty tóny,
které jsou jim na dotek líbezné...
__žaludek najednou nezná svou polohu
a stále se převrací a kroutí, ale hladový není...
__dech stále zesiluje
a debatuje se žaludkem velmi hlasitě,
zesiluje, ale kyslíku mají plíce dostatek...
_______________Láska, ah ano toť ctěné jméno mé________________
napsal/a: Denushinka 22:17 | Link komentáře (0)
Slzy držím na krajíčku, přitom nevidím důvod plakat. Proč je mi tak úzko? Pořád mám pocit, že mne nikdo nechápe, nerozumí nebo nechce rozumět.
Jeden kluk a já se nemůžu vzpamatovat z toho, že už ho nikdy neuvidím, nikdy, víte co to je slovo nikdy???
NIKDY ho už neuvidím, nikdy ho nepolíbím, nikdy ho neucítím, nikdy ho už neuslyším, nikdy neobejmu, nikdy už s ním nebudu prožívat smíšené pocity, nikdy už nezaregistruju jeho sexy pohled, nikdy neuvidím, jak si krásně a sexy kouše levej ret, nikdy ho už neuvidím v rozpacích, nikdy už neucítím to příjemné lechtání v bříšku při pouhém jeho pohledu, nikdy mne už nechytne kolem pasu a neřekne, jsi moje jediná naděje, pro kterou je třeba žít, nikdy mne už nezaveze na jeho zamilované místo, nikdy mne už nepolechtá, nikdy ho už neuslyším zpívat s jeho nejoblíbenější kapelou, už nikdy mnou nehodí na postel, nikdy s ním nebudu obědvat, nikdy se nebude kroutit před mou rukou abych mu nenarušila účes, nikdy mi už neřekne bobíšku, to zvládnem, mám Tě rád, nikdy se už na mne tak sexy a krásně upřímně neusměje, nikdy už na mne nehodí ten xichtík a neprojeví to jeho „pfff“.
4 měsíce lásky…a je konec, připadá mi, že pro mne skončil celej svět…končil pro mne před jeho příchodem, teď skončil úplně. Byla to osůbka, co mne držela nad vodou, co mi uměla poradit, pochopit, pohladit a dala mne do pohody. Už při chození sem si od něj mnoho brala, jak názory tak styly, pohledy na svět..teď sem jím úplně posedlá, dělám to co on, mám ráda to co on, poslouchám to co on, nesu stejný názory co on, mám stejný cíle co on.
Měli jsme toho mnoho společnýho, už jen v tom , že jsme byli stejný znamení, vím co má rád a jak..
Připadá mi jak kdybych ho znala léta.
Nikdy na něj nezapomenu, nikdy nezapomenu na ten pocit, kterej sem měla když mne objal, nikdy nezapomenu na tu smršť pocitů, jen při pohledu na něj…
Tolik jsme si toho naslibovali…a plno věcí nestihli….někomu příjde 4 měsíce šíleně dlouhá doba, mne také, ale tohle bylo tak rychlé jak mávnutí kouzelným proutkem a konec!
Vím, že teď už je všemu konec, ale nejde to jen tak pustit z hlavy. Jedno vím určitě…zůstane zarytej hluboko v mým srdíčku, navždy, miluju ho a mé dítě bude jednou nosit jeho jméno….chci aby jej dostal, jiné jméno si ani nezaslouží…kéž by to dítě bylo jeho…
Bohužel staré přísloví vypovídajíc: co jsi měl, zjistíš až to ztratíš. Je pravdivé a bolestné. Kéž by šel čas vrátit zpátky…
Jenže co je čas? Čas je nepřítel všech zamilovaných, rychle spěchá kupředu a způsobuje samé negativní vlny, proč vlastně tak kvapí, za čím tak utíká? Nemůže se na chvíli zastavit ??
Proč je tak těžké zapomenout? Vždyť to je jen určitý blok v paměti, uzavíratelný jako sejf s názvem „vzpomínky“, proč nejde jen tak uzamknout…proč se stále otevírá??
Člověk si uvědomí plno věcí až už je pozdě…třeba já si uvědomila, že nemáme spolu ani jednu společnou fotku, přitom oba milujem focení …a plno jiných věcí, na které je už pozdě.
Už zase pláču při myšlenkách na něj, slzy… krásné kouzelné slzy a spojují smutek a štěstí….třeba vypláču smutek a příjde štěstí…třeba ale né a zůstanu ve smutku, zarmoucená
Vzpomínám na lásku, na kterou jen tak nezapomenu, na kterou je obtížné zapomenout, a kterou bych chtěla nejednou někdy v životě potkat….takhle jsem člověka ještě nikdy nemilovala…
Kubishto, miluju Tě !
napsal/a: Denushinka 22:08 | Link komentáře (0)
je to zvláštní jak jsou lidé proměnliví a zakoukaní do sebe, jak se každý vymyká tomu druhému, přitom jsou všichni stejní. je zvláštní jak máte kamarády přitom si na kamarády jenom hrajou a to je strašně smutné...a vy to víte a nemůžete s tím nic udělat....
jsou kamarádi, kteří jsou kamarádi z donuceni, pak kamarádi co z vás tahaj jen věci které potřebují pro svůj "výzkum", a pak kamarádi, kteří si na vás vzpomenou jen když něco potřebují..
nejdřív začínáte den s přáteli, které moc nemusíte, pač se s nima bavíte jen proto, že musíte, jinak byste vybočovali z kolektivu, a to jsou spolužáci..je jen jedno společné téma na které se s nima vlastně můžeš bavit..to ostatní jak se máš co jsi dělal a co tvůj pes, nikoho nezajímá Ty to přesto řekneš a od někoho to později zas vyslechneš...avšak dál si myslíš své...cítíš se dojebaně, pač se cítíš prázdně...i když s nima komunikuješ...
pak pokračuješ v další části dne potkáš rádoby kamaráda, kterej Tě ale ovšem jen zneužije..poptá se sice jak se máš co děláš přitom myslí jen na jedno...dozvědět se to podstatné co chtěl vědět aby mohl roznést ve své grupě další nesmyslný drb, nebo zahraje na city aby se dozvěděl něco čím Ti později ublíží, zase jsi dojebaná, pač později zjistíš, že ses sice vypovídala ale si opět prázdný člověk....
no a závěrečnou skupinou přátel jsou přátelé, kteří si na Tebe náhodou vzpomenou, když něco potřebují...ať už půjčit prachy, hadry, schovat pár věcí, pomoct s kterým klukem se vyspat, nebo se vybrečet, že je těhotná..sice se Tě opět zeptají jak se máš, jak se cítíš, ale vůbec je to nezajímá, jen potřebují nějak rozvázat rozhovor...a pak jdou rovnou na věc...no a Ty to pro ně uděláš, jelikož ač se cítíš sám přesto nějaké kamarády máš, kdybys je vyfakoval neměl bys ani tyhle...
otázkou je jestli Ti to za to stojí..jestli být uzavřený, ale na oko být kamarádem, nebo být uzavřený a být buzerován kolektivem...
napsal/a: Denushinka 21:50 | Link komentáře (0)
příběh v domě ''D'' (výplod fantazie) 31.Červenec 2006
...Vešla jsem do baráku těsně před dvanáctou hodinou dopolední..bylo otevřeno a zvonek, kterej jsem několikrát velmi silně mačkala, byl zřejmě nefunkční...
Chodím dlouhá léta okolo tohodle domu, ale nikdy jsem uvnitř nebyla a ani jeho obyvatelé jsem nikdy neviděla....starý, nevšední dům uprosřed ulice, mezi novými, zrenovovánými, drahými domy plných bohatých podnikatelů a překupníků.Už od pohledu se sem ten dům nehodil....všechny ostatní byly kdysy stejné, ale už jsou rozprodány, zbourány, obnoveny...jen ten jediný tu zůstal..ten nejvíc zvláštní co si pamatuju..Proč? není zrovna vidět, že by bylo o něj staráno...žádnou cedulku ''for sale'' apod nevidím...Asi tu žije nějaká stařena, která tu chce zemřit i se svým domem, myslela jsem si.
...Najednou mne všechny ty myšlenky opustily...vešla jsem...Chtěla jsem říct: ''halo, je tu někdo?'' Ale ta věta nebyla vyslána do mého mozku, aby byla vyřknutá..zarazila mne ta atmosféra domu..Jakoby tu žilo plno lidí...přitom jsem nikoho neviděla..šla jsem unešená dál..slyšela jsem hrát odněkud tichou, ale podmanivou hudbu...nejspíš stará gramofonová deska...šla jsem za tou melodií...zněla z prvního patra..našlapovala jsem pomalu a tiše, cítila jsem teplý vzduch kolem sebe..cítila jsem se jako doma, před mnoha mnoha lety..zpátky doma..Cestou jsem nahlédla do pokoje napravo-byla to nějaká pracovna..nedalo mi a navštivila jsem tento pokoj, ve kterém nikdo nebyl..plno černobílejch fotek na zdi..stále ten samej chlap..neznám ho..Nikde nikdo jiný než on! Pokaždé sám, sám stojící hrdě stojící s jemným nádechem úsměvu a důrazným pohledem..s plnovousem a typickými komunistyckými brylkami a černými vlasy, česané do strany, jakoby skrýval pleš.
Na každé, každičké fotce...stejný pohled..jen oblečení obněnováno..
Poohledla jsem se dál-zarazil mne sotva vyhaslý krb, vedle krbu stál stůl s mnoha papíry, účtenkami, knížkami, lejstry no jak to bývá v pracovnách..další věc, co mne zaujala-na stole stál popelník s nedokouřeným, zapáleným doutníkem.., otřáslo mnou. Nikde žádný prach, žádný chlad...je jasné..že tu někdo žije,ač jsem nikdy nikoho neviděla.
Opustila jsem pracovnu a vydala se dál..hudba stále stejně podmanivě hrála monotonní tón..
Narazila jsem na ''teplou'' kuchyň..staré stylové závěsy-proužkované, parketová podlaha a u stolu přepichový, starý tepich, stará , obyčejná linka s kamny zdobenými okrasnými cihlami , další údiv, který mne potkal...kamna sála teplo..jsem tak naivní, musela jsem se zasmát sama sobě, jak jsem naivní..jasně, že tu někdo žije..vše tomu nasvědčuje..nevím, jak jsem mohla věřit těm pověrám..pff, prej duch..jsem vážně tak naivní..
V klidu jsem proto vyšla zpět na chodbu a zakřičela: ''halo, je tu někdo??...''
Chvilku nic a pak se ozvala ozvěna, podivila jsem se ..v takovém barákuplném nábytku a obrazů a ona ozvěna..zvláštní, řekla jsem si, že ten někdo, zřejmě muž, je v koupelně, a proto neslyší.Vyšla jsem staré, dřevěné, vyřezáváné schody a přede mnou jsem uviděla kolosální kyvadlové hodiny, které byly zastaveny přesně na 12:00, člověk by řek, pravé poledne...mohla to být ovšem také půlnoc...
proč jen řeším hodiny?? Jsem tu přeci z jiného důvodu, mám doručit zásilku na tuto adresu, adresu beze jména, jen ulice a směrovácí číslo, pasující na tento dům..nikdy za můj pracovní život u roznášecí služby jsem nic na tuto adresu nenesla.
Zavolala jsem proto znova..už ani ta hloupá ozvěna neodvětila, skřípla však dřevěná podlaha kousek ode mne, viděla jsem, jak se prkno prohlo...najednou mi byla stršná zima...Ale nikdo se neozval..došla jsem do obývacího pokoje, kde jsem našla další fotky toho stejného chlapa..má se asi hodně rád, řekla jsem si...
Dnes to musí být starý pán..stále fotky stejného provedení, stejného typu..stejný stajl..jakoby je fotila tatáž osoba...Ale nikde fotka jiné osoby..asi žije sám...žádné kvanto přátel..takovej samotář...bez rodiny..jen on a dům..možná...
staré mohutné pohovky se zlatým rámem stíly okolo proskleného stolu na jedné noze..na stole stála láhev otevřené whiskey a jedna ušpiněná, nedopitá sklenička..vzala jsem tu láhev a pod nápisem Whiskey byl velkým písmem datum..rok 1910-uf..toje ale zachovalý..musela bejt pěkně drahá, pomyslela jsem si...s myšlenkami na to, že já nemám pomalu ani na krabicový víno jsem došla do nějakého ateliéru či co..kde visel velký portrét toho pána z fotek...velký obraz...vedle něj byly další, male..malé oproti tomu obrovskému. Obrazy byly však pro mé oko nesmyslné..jeden byl nedokreslen..což není nic zvláštního, stál oopřený o stůl a na jeho vrchní hraně bylo zmačkaný prostěradlo...obraz byl sice nedokreslen, ale přišlo mi to jak ta osoba z fotek, značně zjizvená a zkrvavěná tvář..když jsem ale přistoupila blíž, abych se podívala zda-li je to on, uviděla jsem, jak si to červená barva šine po plátně svisle dolů..ah ano na zemi byla už menší louže....-další skřpot podlahy, který mne vyrušil..otočila jsem se a odešla z pokoje. Obraz, který jsem viděla před pár okamžiky mi uvízl těžce v hlavě..byla to opravdu tak originálně a důvěryhodně namíchaná čerstvá červená barva anebo krev ??
Najednou jsem si uvědomila, že jsem ale přece slyšela hrát hudbu, kvůli které jsem šla nahoru, do patra..Ale kde? kde hrála?? Všechny místnosti jsem prošla, ale nikde nic, co by aspoň trochu připomínalo něco, co by přehrávalo hudbu..navíc už tu melodii neslyším, ani nevím kdy přestala hrát...
...Šla jsem tedy zpět dolů, nikoho jsem nenašla, ač jsem prohledala celý dům.
Vycházela jsem z baráku s tím, že napíšu oznámení o balíku, aby si pro něj přišli osobně...otevřela jsem hlavní dveře a lekla jsem se..
Venku byla tma!!
To není možný..vždyť přece..nešlo mi to do hlavy, koukla jsem na hodinky a bylo přesně 12:00..Co jsou to za kouzla? vždyť přece bylo poledne, když jsem sem vcházela, Poledne!! 12 hodin !!
Jak jsem tam mohla být tak dlouho?? Byla jsem tam tak 20 minut...to se vsadím..
Zavřela jsem za sebou a rychlým krokem jsem šla k autu, než jsem odjela podívala jsem se na onen podivný dům..v každém okně se svítilo...zastavilo se mi srdce..rychle jsem nastartovala a odjela...
napsal/a: Denushinka 11:39 | Link komentáře (0)
Ležím na zemi a zamyšlená uvažuji, co to vlastně čekání je..
Co to je? Jaký to má význam? Proč vlastně lidé stále na někoho, nebo něco čekají? Vždyť jim utíká drahocený život..nebo snad né?
Jedno pitomé slovo a moje hlava má co dělat..
Čekat..stále a pořád dookola..
Proč ta holka venku, co právě sedí a pláče, řekla tomu klukovi, co právě odešel, že počká..A jak dlouho? Na co vlastně čeká?.........Na jeho příchod?Nebo je v tom něco víc? Proč tam vlastně tak nečině leží a pláče...proč pláče? Copak jí někdo ublížil..? Kluk odcházejíc do pryč byl v pohodě, usmíval se..Kam tedy šel?
Proč si připadám jako na konci světa, při vyslovení těch pěti slov...''čekat''
Není to ztráta času? Čekat..co to je?proč se cítím tak prázdná? Proč? Proč se mi to všechno honí hlavou?
Proč jen ten kluk jí řekl, že dneska nemá čas a rychle odešel? Proč ji dneska řekl včera! Včera jsem měl na Tebe čas..Dneska ne, Zlato..Ale co když to ''Zlato'', nebylo jeho pravé zlato..Co když teprve za tím pravým žlutým kovem šel?
Pročpak jí teda včera nikam nevzal...když měl ten čas? Kde byl, když né s ní? Ona také měla čas a nudila se.Čekala, že se ozve..neozval..kde je tedy problém? Proč tedy čeká dál, když se jí to včera nevyplatilo..Čeká snad na to, aby jí zas odbyl pár větami a odešel? Možná...ona však bude čekat stále dál...
Proč tady ta babička, sedíc na staré, ztrouchnivělé lavičce pod Lípou jen tak nečinně sedí a kouká do někam..(tzv.do blba)....
nic nedělajíc, jen nehnutě sedí..že by se nemohla hnout? že by nad něčím zapeklitě přemýšlela? že by pozorovala kobylky v trávě?
NE! ČEKÁ! Den ode dne čeká..Čeká na svou jedinou rodinu..kterou neviděla mnoho let.
Čeká, až se její dcera s dětmi objeví..Až ji políbí na tvář, až ji obejme, až ji dokláže, že na ni nezapomněla...
Proč ale jeden vždycky čeká a druhej honí čas a nic nestíhá..vůbec nic.Přitom si myslí, jak všechno skvěle zvládá...Kariéra- to je ale vše co nakonec stíhají..Aby měli ty zatracené barevné papírky, které mají velkou hodnotu...za které si mohou koupit co jen budou chtít, často jsou však zaslepení natolik, že nevidí, že to nejdůležitější si nakonec nekoupí, ani za ty nejbarevnější a nejcenější papírky...
Babička se už dočkala...ale zdaleka ne toho, čeho chtěla...
Čekala tak dlouho, až si pro ni přišla smrt...
..Lidé často na něco čekají, ale zdaleka ne všichni se dočkají právě toho, čeho chtěli..
Proč teda ta holka čeká dál, když ví, že se asi nikdy nedočká toho, čeho chce. Neni hloupá, jen taky zaslepená, ale ne kariérou a penězi, ale láskou .. a doufá, že si tohle jednou ten pravej přečte a nenechá jí dál čekat....
Co to teda vlastně čekání je?
Je to slovo o pěti písmenkách, které je na první pohled normální, všední, používáné slovo.
Je to také ale slovo o dlouhé budoucnosti, je to slovo, které nabízí stav úplné psychické nehybnosti, uvažování, neschopnosti, citového hroucení, myšlení na jeden okruh věcí..
Jde o psychický pocit samoty, který nikdo nechceme, přesto každý, každý z nás na něco čekáme.............
..........................Dočkáme se ??? Dočkáme se toho, na co čekáme ???
napsal/a: Denushinka 11:36 | Link komentáře (0)
