A pekne odznova....

Zjištuji absolutní ztrátu morálního kodexu.

Všecko je mi jedno.

Už mě ani Karlův osud nijak netankuje.

Jedu si takhle šalinou, a vidím JEHO....

Rozbuší se

a pak se otočí

a není to ON.

No jo.

V poslední době trpím hlubokou depresí nad tím, že mě pan BEZEJMENNY zkazil natolik, že opravdu nejsem schopná ze sebe vytlačit NIC.

Nedaří se mi psát,jaksi mi to nemyslí.

I zde píšu samé sračky.

A ráda bych se podělila o jedinou hlubokomyslnou věc, která mi poslední dobou lítá hlavou, ale která bohužel není z moji hlavy....

Variace na Í

Už se mi k smrti protiví

ve svých citech se nimrat

Už se mi k smrti protiví

bolestí svou se šimrat

Nejlépe bylo by přetrhnout

všechny pouta a svazky

Minulost svoji zatrhnout

zříci se poslední lásky.

Cynickým smíchem zabušit

v marnou ješitnost svoji

stesk svého srdce přehlušit

bouřemi,bídou a boji

Nejlépe bylo by ztratit se

a nikdy se nenavrátit

svým bližním a nejbližším ztratit se

a sám sobě se ztratit.....

tomuhle se, mí drazí přátelé říká DEPKA.

Ti z Vás, kteří čekali Víc, sorry....

Snad příště.

Mé rozhodnutí vykřičet všechno sebezprznění by mi mohlo pomoct ve slabé chvilce,kdy jsem po sta letech otevřela Xchat.

Udělám seznam lidí, kteří mě pěkně serou.

Nr.1: První místo v kategorii nasrání

Před pár lety potkala jsem tady jednoho pána, který mi řekl, že všechno je jen o tom, aby nastala konečně jakási genderistická symbióza.

Jala jsem se snažit, a vypozorovávat ony detailní rozdíly mezi ONa a ON

Pěkně mi zkurvil puberťácké idee o tom, že by ještě nebyla pomyslná hranice smazána, a já jsem stále stvoření patřící do růžové sukýnky a střevíčků,chovajíc se stále mile a usměvavě, a z mých úst by nikdy neměla vzejít hrubá slova.

Ted sedím v rozdrbaných riflích a vytahaném tričku a polohlasně tomuto člověku,jehož nick jsem po sto letech zapoměla,nadávám do slov, které vzhledem k možné návštěvnosti nezletilých nemůžu publikovat.

Dále:

Serete mě, všechny ukvákané, debilní bloncky, které si o Hemingwayovi myslíte, že je to pravděpodobně útočník anglické ligy v hokeji, vypadáte pořád ÚŽASNĚ,máte VŠECHNO na co si člověk vzpomene, a pravděpodobně se nyní válíte v postelích některých z mých bývalých, které jsem si zamýšlela nechat.

Serete mě, všichni mí bývalí, kteří se s oním výše zmiňovaným stvořením v té posteli válíte.

Serete mě, mí bývalí přátelé, kteří jste udělali NĚCO, co mě opravdu muselo NASRAT aby jste se stali teď již BÝVALÝMI přáteli.

Serete mě, všecky znuděné, vyksichtěné prodavačky v brněnských shopech.Když vás to kurva nebaví, tak se seberte a jděte zametat chodníky.Howgh.

Sereš mě, ty blbečku, víš o kom mluvím, že ses na mě po těch letech vysral. DoslovA A doPÍsmene.

Sereš mě, osude, že si se mnou takhle nemilosrdně  hraješ.

Serete mě, peníze, že si ode mě tak odměřeně držíte odstup

Ale co mě sere nejvíc

Gavendová, právě ty!

Protože místo toho, abys šla něco DĚLAT, sedíš jak blbka na balkoně, a píšeš přiblblé články do přiblblých blogů.

Tak táhni něco dělat.

A dělej.

O co tady sakra jde?:D

Ono jako najít někoho, kdo je vám tak NECHUTNĚ podobný v okamžiku, ve kterém by jste to čekali nejméně, je docela na pováženou.

A já se tedy ptám- O co tady sakra jde?

Milí drazí přátelé, tak si pomalu ale jistě začínám uvědomovati, že ona prostá vesnická holka z údolí hor úchvatného Valašska, opravdu bydlí ve velkoměstě,ne li přímo v metropoli Moravy.

V Brně.

Je to tady vážně snový.

Zvyknout si na určité odchylky názvosloví, kdy jsem pomalu ale jistě zjišťovala, co je to hokna,chálka, Prýgl a podobné trvalo mě jistě menší dobu, než co lidem okolo mě přestalo udivovat zjištění, že i tak krátké slovíčko jako je nebo, lze ještě o trochu zkrátit.

Mám takový zvláštní pocit, že mi Brňáci dost dobře nerozumí.

Je to možná tím, že jsem u nás v práci vyfasovala novou přezdívku-Korela.

Prý že mluvim straštně krátce a rychle.

Ale vysvětlujte spisovnou čestinu člověku, který má všechno DLOUHÝ, tím pádem i vedení.

:D:D:D

Ale jinak- díkybohu za to že jsem tady.

Alespoň se učím býti vůči anarchistům imunní:D

(viz skupina na Facebooku- Když jsi z Brna, tak víš že.....:)

Tak.

Přišlo ONO, přišlo to, čemu jsem se bránila dlouhou dobu.

Moje JÁ si pomalu ale jistě uvědomuje, že je KONEC.

Tak holt nasrat na to.

Jedu dál, funguji, a kupodivu zase ŽIJU.

A je mi fajn...

1. Taaaak...i když sem si slíbila že ne, opět.
   Odhalím se...ne, nemusíte se bát, své bujné křivky ukazovat nemíním.Začnu to tedy jako pohádku.Bylo nebylo, jednoho krásného dne potkala slečna jednoho pána.Ale nebyla z toho láska nebeská, ani to nebylo SVĚTOBORNÉ přátelství.Teda alespoň ne hned.Ten pán slečnu od sebe stále odháněl, ale slečna nějak nedal spát, proto přehlížela všechny urážky, nadávky odstrkování a pomaličku si nacházela cestu ....trvalo to skoro dva roky, ale nakonec už zůstala jenom blbkou a maximálně totální blbkou, když nechápala některé výroky profesora Janíčka....Tak si nějak čásek volně plynul, slečna získala perfektního přítele, který se postupem času stával učitelem života.Slečna získavala určitý osobní nadhled a čerpala rady do života.Jednoho dne ji pán řekl, že se stala jeho nejlepší přítelkyní, a to připadalo slečně jako největší životní výhra, na kterou byla právem hrdá!A pak to přišlo.Velká cesta, na které byl jedinou duševní podporou na dálku ON,a na které začala slečna nad pánem poprvé v životě přemýšlet jako nad MUŽEM.I když věděla, že to není možné, protože pán nevyluzoval žádné projevy zájmu, pomalu ale jistě začala něco CÍTIT.Sakra. Sakra.Kámen úrazu.Přisel návrat a slečna si uvědomovala stále více,že ON je tím pravým, ale že tohle prostě NEPŮJDE.A pak z razu na ráz VŠECHNO skončilo.Neptejte se jak, nevím to také.A slečna si teď už uvědomuje, co všechno svoji hloupostí ztratila.Hlupačka hloupá!A to by měl být konec "pohádky"Ale není.Slečna vzpomíná....Vzpomíná na ty okamžiky, které prožila s pánem, a nedokáže zapomenout.Nedokáže zapomenout na nejlepšího přítele, se kterým mohla dokonce nosit suť !!Kterého pozorovala u stodoly!(cenzurováno:D)Se kterým vařila, smála se, dusila koťata:), sbírala ho ze země, pila víno, chodila na večeře, navštěvovala plesy, trávila nekonečné hodiny na internetu atakdále atakdále...Slečna je smutná, a prolévá slzy.Vrátí se JÍ?......

Připadá mi zvláštní jeden posun v chování člověka za dlouhá staletí..

Co je vlastně pud sebezáchovy?

V dnešní době,kdy se člověk snaží být co nejvíce jedinečný, silný, hrdý a osobitý, a jakékoliv přijmutí cizího názoru za svůj bere jako svoji osobní prohru,se zdá býti tento pud zcela vymýcen.

Mám vzato,že to tak není.

Po dlouhém pozorování okolí od doby,kdy mne toto téma začalo vrtat hlavou, zjištuji, že nejvíce(a jedině) se PS objevuje v případě možnozti ztráty milovaného partnera.Je to kupodivu opravdu jediná šance PS vypozorovat, asi protože nežijeme v buši, ani na Aljašce,kdy by náš život byl přirodou bezprostředně ohrožován.

V mozku se začnou dít věci, které jsou pro lidi, jež neokusili nikdy žádné opravdové zoufalství, neskutečné,pochody,kterým majitel mozku nerozumí, a nedokáže si s nimi v danou chvíli poradit.

Jen v onu chvíli ví, že pokud v tuhle bitvu prohraje, prohraje i kus sebe.

A obyčejně zareaguje hysterickými záchvaty vzteku, bezmoci a ponížení, i když ví, že tímto drahou polovičku odradí i od posledních kousíčků myšlenek na společnou budoucnost.

Křik, pláč, prosby, přemlouvání, výhružky.

Je to opravdu to poslední, co nám zdegenerovancům zbylo?

Zjistila jsem že pokud vypustím tuto poslední přirozenou reakci, moje Já se dostane do podivného stavu beztíže.

Šedi každodenní, každotýdenní,každoměsíční, každoroční,celoživotní...

Bééé, Béééé,Béééé.....

Jako ovce, budu skrývat co se ve mě skutečně děje, a místo toho odejdu z místa činu s chladnou hrdostí, o které stejně okolí ví, že je jenom další maskou.

A budu se bát lásky, protože můj pud sebezáchovy už nebude fungovat.

Ufff......

Je těžké být člověkem.

Z mého života odešel další človek, který nějakým způsobem ovlivňoval můj kulturní pohled na svět.

Mr. Jan Kaplický, řečený Angličan.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Kaplick%C3%BD

Nemůžu ani popsat onu nikdy nevyslovenou úctu, kterou jsem cítila k tomuto na vlastní oči bohužel neviděnému člověku.

Onen pocit při sledování posledního rozloučení na čt 2.

Onen pocit při zprávě, že je tento vyjímečný muž mrtev.

V podvědomí tohoto státu bude Kaplický navždy zapsán jako ten kdosi, kterému nepovolili knihovnu.

Kreténi.

Vám všem,kteří jste zavrhli tuto úžasnou a jedinečnou stavbu, vzkazuji zatím jen prostřednictvím puberťáckého blogísku:

Jste omezení kreténi mezinárodního formátu.

Bohužel musela být až smrt pana Kaplického popudem k diskuzím o znovuobnovení projektu.

A já doufám, že neprojde!

Mr. Kaplický by se musel v hrobě obrátit.

Chci Vám mistře, říci sbohem.

Snad v příštím životě....