B. Ferrero - Osel a flétna 22.Březen 2007
Bruno Ferrero (další příběhy pro potěchu duše)
Osel a flétna
Na poli nějakou dobu ležela opuštěná flétna, na kterou už nikdo nehrál. Až jednoho dne šel kolem osel. Silně do ní foukl, až vydala nejkrásnější zvuk svého života nejkrásnějším v celém životě osla i flétny. Oba nedokázali pochopit, co se vlastně stalo, a vzhledem k tomu, že rozum nebyl jejich silnou stránkou a oba dva v rozum věřili, rychle se od sebe vzdálili, protože se styděli za to nejlepší, co každý z nich za svou smutnou existenci učinil.
Kolik oputěných fléten a kolik oslů je na tomto světě! Mnozí z nás se neznají a skrývají sami sobě, kdo jsou, a žádají lásku od jiných nepoznaných, kteří svou totožnost také skrývají. Ale někdy se objeví záblesk, jiskra, a všechno se jasně osvítí... Ale tím to také skončí. Protože schází dvaha. Člověk potřebuje tolik odvahy aby mmohl milovat.
Ale stejně tolik jí potřebuje, aby se nechal milovat.
napsal/a: DivkaSPerlou 16:54 | Link komentáře (0)
Já tě provrtám dvěma kulkami rýmů
Já tě podřežu čepelí alexandrinu
Oběsím tě na milostném rondelu
Já tě utopím ve své lyrické próze
Já zmaluji nahá záda důtkami volného verše
Já ti vyrazím zuby pěstí epigramu
Nacpu tě do aktovky o třech osobách
na námět ženské proradnosti
a budeš se každý večer v sále 45 minut dusit
Nechám tě roztrhat třiceti krvežízniými psy
své nové sbírky básní před zraky studentek FFKU
Já na tebe zapomenu ve svých amětech
a tak má největší lásko svět se nedozví žes byla
až se budou rodit legendy a udělovat prebendy
napsal/a: DivkaSPerlou 16:43 | Link komentáře (0)
Petr Skarlant (sto a jeden sonet o lásce)
Společné usínání
Voníš po heřmánku
i do mé dřímoty,
když čteš poslední stránku
dne z knihy samoty,
nežli se oddáš spánku,
dechy si padnou do noty.
Máš sny z jiného ranku
(jsi to zase ráno ty - ),
Ve tvých snech je napětí,
neusnem současně,
ale vždy v zápětí,
s důvěrou, bez bázně,
a jsme si pamětí
vloženou do básně.
napsal/a: DivkaSPerlou 16:38 | Link komentáře (0)
Petr Skarlant (sto a jeden sonet o lásce)
Návštěva
Dívka se k večeru do mého okna dívá,
jak telefonuji i chleba s máslem jím.
Já vím, že jsi to ty - ty strašně mlčenlivá.
Vejdi dnes dovnitř. Pojď. Já se tě nebojím.
Z okna ti vyhodím svůj kroužek s dvěma klíči.
Budeš se mnou bdít, jako tvá matka před léty
(dvaceti). Ach ten tvůj pohled ze tmy mě ničí!
Dcero, jsi prokletá, či já jsem prokletý?
Dva litry svařáku tvá matky vypila
při horké koupeli já lovil z vína korky,
aby tu s námi dnes tvá duše nebyla.
Klín vede do nebe podsvětím dlouhým, horkým.
Prosím dost! Nestůj tam pod hruškou bez hnutí.
Tvé jméno mělo znít ... Jak? - Zapomenutí!
napsal/a: DivkaSPerlou 16:35 | Link komentáře (0)
Petr Skarlant (sto a jeden sonet o lásce)
Budoucí matka
Těhotná omldela v plynu z aut na Perštýně.
Pach a hluk slévá se, řeže tu vzduch i tón,
jed sají saláty, ředkvičky, zelí, dýně.
Ubohý trávníček páchne jak acetón.
Smog loví. A kdo z nás odpověď má?
Olovem do chodců! Sem dopadají sítě,
zajde strom, zajde zvěř a bledne pražské dítě.
Je Praha matka měst: proč špína, smrad a tma?
Kdopak vám dětičky v mamince - Praze míchá
do plic ten dusivý a jedovatý vzduch?
Tak mluv! Kdo? Ani pan továrník ani Bůh!
Míchají lhostejní, ti kdo jsou pro klid zticha,
všem sobcům a všem neobčanům slábne zrak.
Dítě pije náš kolektivní naturák.
napsal/a: DivkaSPerlou 16:29 | Link komentáře (0)
Petr Skarlant (sto a jeden sonet o lásce)
Srpnová noc
Lásko, jsem šílený, nemohu touhou spát,
chtěl bych tě obejmout, splynout s tvým horkým tělem,
sytíš mě lítostí, ta nezažene hlad,
jsme spolu v pokoji: jak děti lůžko stelem,
vidiny budí mě, vím, že jen u tebe,
v té něze pokorné najdu klid, odevzdání,
když nejsi nablízku, vedro mě zazebe,
i sucho proměníš ve vlhké jarní tání,
poznal jsem teprve s tebou, co je to slast,
co je to jeden dech, co je to jedna vlna,
kterou jsme strženi, zamknuli v sladkou past,
vracím tě v náručí do dětství, za mládí,
stulíš se, usínáš, vůně mě pohladí,
to pro mně - opravu - jsi milostí všech plná?
napsal/a: DivkaSPerlou 16:24 | Link komentáře (0)
Petr Skarlant (sto a jeden sonet o lásce)
Detaily zrady
Budete v posteli a ona se ti přizná,
že už má jiného (ráda?) a že s ním spí!
Ty jsi však jediný a on prý nemá význam
tak velký jako ty. \"Můžeš mě pochopit?\"
Pobledneš. Hned kára lásky je nepojízdná,
mlčky se oblékáš, musíte vystoupit.
Pláče a líbá tě. Něžnosti jsou jen tryzna.
Teď nepomůže nic: udeřit, křičet, pít.
Jen sykáš zaskočen. Probíráš kamarády,
chceš vědět, kdo je to? Kdo ti ji odvádí?
Řekne ti jméno. Ten?! \"Pomohl mi, dal čas, rady.\"
S bolestí počítáš, od kdy tě podvádí,
zhořkly ti polibky, mění se v ovády,
výmluvy vybaví se ti, detaily zrady...
napsal/a: DivkaSPerlou 16:16 | Link komentáře (0)
Petr Skarlant (sto a jeden sonet o lásce)
Tlukot srdce
Pro koho holil ses, pro koho jsi se myl,
pro koho cvičil jsi, těšil ses z cest a páce,
pro koho budil se, ten není a přece byl,
vždyť ještě včera byl! Víš, že se nesmíš vracet,
což ona také ví. Setkat se, to je ztrácet,
a bylo: vzpomínky. Proč jsi s ní nebydlil!
Jak dlouho potrvá bolestná operace
bez umrtvení, jak? Jen abys bez ní žil?
Dlouhé je loučení se vším, co měla ráda,
se vším, co on měl rá, s drahými návyky,
s doteky, s chutí spát (Hořkne ti slovo zrada,
pod všechny úsměvy nazpátek se teď vkrádá.)
A s kresbou bohyně na váze z antiky,
s chvílí, kdy oba jste slyšeli slavíky.
napsal/a: DivkaSPerlou 16:10 | Link komentáře (0)
Petr Skarlant (sto a jeden sonet o lásce)
Zmrzlé slzy
Tak často za něhu se v lásce bolest sklízí,
jak bdeš bez ní žít, stále se v duchu ptáš.
V den rozchodu ti nic budoucnost nenabízí.
Až se té prázdnoty v pokoji polekáš
a do zahrady jdeš a hledáš pod rybízy
den, co je jenom tvůj (dřive byl každý náš).
Žal neobjasní článek z psychoanalýzy,
neviš, proč nejste dva, k vědě se utíkáš.
Je náhle ztracené, co v oba doufali.
(Ať jiní znouvu s ní se hořkou láskou sytí.)
Když večer uvidíš, že její okno svítí,
představa rozkoše tvář ti rozpálí.
Jen jednou - naposled - sevřeš ji zoufalý.
Na pusté zahrdy spustíte krupobití.
napsal/a: DivkaSPerlou 16:04 | Link komentáře (1)
Petr Skarlant (sto a jeden sonet o lásce)
Pavla
Vznikly jsme náhodou, dítě, kde ses tu vzalo?
Svět se ti rozprostřel u tvých droboučkých pat
a matce na nebi světlo se ukázalo,
už jsi tu, maminka může teď klidně spát.
Do básní starých sto let si čtyřlístek založ,
sladká milostná řeč má stále stejný spád.
Stín... aby sluníčko po tváři neklouzalo,
Pavla jak milenka chce v loktech pohoupat,
člověk se usmívá, v bolestech ale křičí,
také tvůj tatínek žal z lásky v srdci měl:
to polknout nemůžeš, slovo se v ústech vzpříčí,
ach tehdy kdybych tě obejmout mlčky směl!
Tvůj svět je barevný a podobá se míči,
dceruško, co tě mám, na žal jsem zapoměl.
napsal/a: DivkaSPerlou 15:59 | Link komentáře (0)
