Proč se v životě tak trápíme??!! Stejně z něj nevyvázneme živý!!
Zatracení je prožít svůj jediný život podle nesmyslných pravidel
I kdybychom sebevíce chtěli, smrti neujdeme. Bezživota by smrt neexistovala, jak míjejí dny, blíží se i ona. Nevíme,kdy nás pohltí, ale víme, že čeká. Budeme se muset vzdát všeho. Svět siničeho nevšimne. Zmizí zrnko písku.
Člověk ve skutečnosti umírá v několika stádiích - v prvním, zvaném"mezní stadium" se zpomaluje dýchání a ustává srdeční tep, dokud senezastaví, mozek však stále pracuje. Ve druhé fázi, v agónii, již tělojen ze všech sil bojuje, pociťujeme poslední bolest a ztrácíme vědomí,i když mozek je stále schopen pracovat. V následující fázi, klinickésmrti, jenž trvá asi pět minut, již pomalu přestává fungovat toposlední a nejdůležitější. V těchto pěti minutách je možno stále ještěčlověka vrátit zpět, později to však již není možné, ubývá okysličenákrev, bez které se mozek nenávratně poškodí.
Co bude po smrti? Nový začátek? Lepší? Horší? Prázdnota v nekonečnémtichu? Převtělení se do nového života nebo něčeho jiného? Budeme žítznovu, od začátku, nebo budeme pokračovat ve svém životě, jen trochujinak, než jsme zvyklí, nezávisle na fyzikálních zákonech, jak je známenyní? Bojíme se smrti naprosto zbytečně. Nevyhneme se jí a nejspíš anineovlivníme to, co bude po ní. Nikdo se ze smrti nikdy nevrátil (vyjmaklinické smrti), proto nemůžeme vědět, co tento z mnoha konců skutečněznamená.
Myslím, že smrt je jen další začátek, pokračování dlouhého příběhu, vekterém každý z nás hraje svou roli, aniž by mohl ovlivnit scénář.Můžeme zahrát dobře nebo špatně, můžeme hrát dlouho nebo krátce, alekonec představení si neurčíme. Smrt není ničí nepřítel ani spasitel. Jeneutrální, nemůžeme ji tedy nenávidět ani milovat. Můžeme nad nísebevíce přemýšlet, ničeho tím
nedosáhneme. Ne teď...
.............
