„Zemřela?!“ vykřikl dívčí hlas do prázdného pokoje. „Jak? Co? Proč? Proč to udělala?“ linul se stále hlas mladé dívky Caroline, tentokrát už s větší lítostí, ale pořád ještě s nadějí, že se nic nestalo, že je to jen nějaký špatný žert, a že Eveline, její nejlepší kamarádka, se někde objeví a utěší její stesk. Ale nikdo nepřicházel a po vstupu do jejího pokoje, který pod přílivem slz viděla docela rozmazaně, si hned všimla krvavých skvrn na podlaze a po zdech. Její kdysi krásně azurově modrý pokoj s příjemnou vůní levandule vystřídal pach a barva krve. Smutně jen přelétla očima po pokoji a schoulela se do klubíčka v rohu...

     Slzy zase zaplavily její modré oči. Začala přemýšlet proč by to Eveline udělala. Proč by se dívka v 19-ti letech zabila. Co jí k tomu vedlo, co jí to napovědělo, ale hlavně proč se jí s něčím tak závažným, že si kvůli tomu vzala život, nesvěřila. Byly nejlepší přítelkyně, proč by jí to neřekla? Tato otázka jí vrtala tak hlavou, že se rozhodla jít raději domů. Pořád jí nedaly klid ty podivné otázky – Proč? Jak? Co?... Bez jídla, což bylo u Caroline divné, šla spát už v 7 hodin, něco jako kdyby jí napovídalo – „Pojď si už konečně lehnout, zavři oči, musíš usnout...“ Caroline nevěděla, co je to, ale věřila tomu a šla tedy. Usínala, když jako kdyby se jí do spánku vplížilo něco cizího, obraz se jí začal pomalu romlžovat, teď již viděla siluetu postavy, která ale nebyla až tak docela normální, něco se jí pohybovalo za zády. Jako kdyby se jí někdo pokoušel z veliké dálky něco říci, ale bylo to moc daleko a nebylo rozumět. Caroline se chtěla pohnout, ale jako když by jí někdo do kostí přidal olovo, stála jako kamenná socha. Chtěla tedy promluvit, ale něco jí svíralo hrdlo. Postava se začala přibližovat. Ona teď již s určitostí rozeznala, že jde o Eveline. „Co se děje? Chtěla se Caroline zeptat, ale stále nemohla mluvit. Eveline k ní přišla blíže: „Chci ti něco říct Caroline, ale musela sem slíbit, že ty nevydáš ani hlásku, nesmíš se o to snažit. Mám Tě opravdu ráda, ale podívej, co ze mě teď je.“ S tím, jak toto dořekla, tak se odtáhla od připoutané Caroline. Pomalým ladným krokem se otočila. Teď bylo vidět, co je to co jakoby pohybovalo za ní. Byly to křídla, ale byly černé, né bílé jaké má obyčejný anděl, ale byly černé stejně jako její šaty. Její pleť byla naopak jako protiklad bílá jak čerstvě napadlý sníh. A její oči? Ty zmodraly do barvy pomněnek. Jen její světlé vlasy zůstaly stejné. Po tomto prohlédnutí začala Eveline zase mluvit: „Je ze mě Anděl, anděl naděje, za to co jsem si prožila. Zjevím se těm, co se v blízké budoucnosti stane nějaké neštěstí, ale ty se nelekej. Tobě chci svěřit, jen to co se stalo. Nemohla jsem ti nic říct. Měla jsem strach, to někomu říct a bála jsem se, že se někomu stane totéž. Teď nad Tebou můžu držet ochrannou ruku. Tobě se nic nestane.“ Potom pohlédla své kamarádce do očí, a viděla, jak se jí v nich zatřpytily slzy.

     Posadila se a začala povídat svůj příběh od začátku: „Nevím, kdy přesně to začalo, ale vím kdy to skončilo a ty to víš taky. Myslím, že to bylo, když se kolem mě začal točit, ten hezký blonďák. Pamatuješ si ho? Byla jsem z něj celá pryč. Začala jsem s ním koketovat a párkrát jsem s ním byla venku. Když jsem ho poprvé políbila, připadala jsem si jako v sedmém nebi. Byl tak skvělý, milý a pozorný. Dokázala bych se do něj hned zamilovat, když by se tam neobjevil ON. ON mi vzal dech. Blonďák šel k tuctovým klukům, kterých bylo všude plno. Teď mi je to líto. Musela jsem mu zlomit srdce. Ale možná jsem ho tím zachránila od neblahých momentů. Mohlo se mu něco doopravdy stát. Co kdyby zemřel? To bych si nikdy neodpustila, ale teď dál k tomu mému novému objevu. On byl už od pohledu takový ten zlý kluk, ale nejspíš to mě k němu táhlo ještě víc. Vždy když se na mě jen podíval vařila se mi krev v žilách. Srdce se mi chtělo rozskočit touhou po něm. Jednou večer mě jakýsi pud vytáhl do tmy půlnoci. Musela jsem se procházet, nic mě nerušilo, nic mě neděsilo, až najednou mě někdo chytil za ruku. Byl to ON, můj idol. Měla jsem pocit jako kdyby mi před očima uteklo několik staletí, možná i tisíciletí. Nevěděla jsem co se děje, vnímala jsem jen, že se mi to líbí. A že je tam on. Po chvíli se celý ten kolotoč pocitů zastavil. Jeho neohrožený pohled zase spočinul na mě. Nevěděla jsem, co se mi stane nebo co dělám, ale musela jsem ho políbit. Hned, vášnivě, rozrušeně, ale věděla jsem, že je to to  po čem toužím. Musela jsem to udělat. Teď vím, že to byla největší chyba mého života. Po tomto polibku jsem byla jako omámená, snad zamilovaná, ale přišlo mi to nereálné. Já, která se nezamiluje jen tak snadno, jsem podlehla někomu, koho vlastně ani neznám. Nevěděla jsem ani jak se jmenuje. Možná jsem po tom ani nějak neprahla. Chtěla jsem jen aby byl u mě, a nechodil pryč. Láska beze slov? Je to divný název, ale dokonale vystihuje, co jsem cítila. Vzal mě za ruku a vedl mě cestou, kde by se za zatáčkou měl objevit náš dům. S nadšením jsem čekala až spatřím jeho štít, ale nic se neobjevilo. Jak je tohle možné. V ten moment jsem poprvé na svojí osudovou lásku promluvila. Co se stalo? Tady má stát můj dům. Proč tu není. Kde to jsem? Zdá se mi to snad? ON se jen tak pousmál a chytl mě pevně do náručí. Zase jako kdyby se svět kolem roztočil. Po zastavení jsem se otočila a za mnou již stál náš dům. Ale vypadal jinak. Byl nový a vybavení kolem něj se také změnilo. Místo sadu, tam byl veliký bazén. A můj pokoj? Místo něj tam byl balkón. Toto mi podtrhlo všechno o čem jsem snila. Jestliže tamto bylo minulost. Toto musí být budoucnost. V ten moment poprvé promluvil i ON. Takto vypadá Svět bez tebe. Není to tak hrozné, co myslíš? Jeho hlas zněl jako sametová hudba jemného orchestru. To mě lákalo ještě víc. Neměla jsem žádné otázky, ačkoli mě dost věcí nesedělo. Jako kdyby mi něco zakazovalo myslet. Jen se odevzdávat tomu, že jsem tam s ním. Opět mě vzal do náruče, po obvyklém dotočení mi jen oznámil, že jsem v své současnosti a zmizel zase pod přikrývkou temné noci. Od té doby se neobjevil. Několik měsíců mi trvalo, než jsem zapomněla, jaký prudký cit se mezi mnou a ním probudil. Čas vše zahojí. I takovou lásku. Brzy na to jsem potkala milého kluka. Snesl by pro mě modré z nebe. Měla jsem ho ráda, ale nedokázala jsem k němu nikdy cítit, to co k mému neznámému. I přes to jsem s ním byla dál. Chvíli na to se už neozval. Začala jsem se po něm ptát. Ale zmizel, jeho přátelé ani příbuzní nevěděli, že někdo takový někdy vůbec existoval. Jako kdyby se vůbec nenarodil ani nikde nebyl jeho záznam. Jako kdyby nikdy nebyl. Nevěděla jsem co se děje, ale myslela jsem si, že mě tady nechal. A svým blízkým poradil, aby mi tvrdili, to co tvrdili. Dokonale po sobě zametl stopy. Ze zlosti jsem si našla dalšího, taky mě miloval k zbláznění a po nějaké době zmizel. Začala jsem to považovat za dosti zvláštní a zkusila jsem se o zamilování ještě jednou. Opět zmizel a nikdo nevěděl, že existoval. Ten strach, že nejspíš připravuji o život muže, kteří jsou mi blízcí, mě sužoval. Nedal mi spát. Řekla jsem si, že se nikdy nezamiluji do nikoho dalšího. Ale toto nebylo to nejhorší, co mě trápilo... Začala jsem mít divné sny. O tom, jak vidím své ostatní blízké umírat. Teď to nebyli už jen ti, kteří se do mě zamilovali, byli to i ti, kteří byli mými přáteli. Byla si to i ty Caroline, má matka, otec.... Všichni, na kterých mi záleželo. V těch snech, které se se svojí krutostí ke mě, zvyšovaly čím dál tím víc. Jsem začala vídat zase JEHO. Toho, co mi vzal dar milovat někoho naplno. Po mém posledním snu jsem na zdi pokoje našla krví napsaný vzkaz. – Jsi moje, ničí jiná! Nikdo se Tě nesmí ani dotknout! Jestli ano, tak ten dotyčný umře.