Hooligans: Bitka jako sport
12.Únor 200612.01.2006
V očích mnoha lidí ubožák, co potřebuje jiným lidem ubližovat a dělat problémy na fotbale, pod slupkou třeba i sympaťák, milý a usměvavý chlapík. I takový může být obraz dnešního fotbalového fanouška, který by za svůj klub položil pomalu i život – fotbalového chuligána.
Po osmé hodině jdu na telefonicky domluvenou schůzku se známým hooliganem P.
Když vejdu do hospody, kde jsme se měli sejít, od stolu vstane a ujme se mě jeho kamarád M. Posadí mě k jeho stolu, kde sedí další, nebezpečně vypadající pánové bez vlasů. Sděluje mi, že P. má každou chvílí přijít. Jen co si objednám pití, P. už sedí naproti mně. Už při seznamování jsem pochopil, že to není žádné zvíře, ale slušný mladý chlap. Během našeho povídání se věčně usmíval, vtipkoval, ale přitom mi s ochotou odpovídal na mé někdy i celkem drzé a rýpavé otázky. Jeho přítelkyně A. sedící vedle něho, ho příjemně doplňovala, a tak jsem si po chvilce připadal jako mezi svými přáteli než jako v hospodě, kde jsou skoro všichni holohlaví a na hadrech nápisy Lonsdale, Everlast, Ben Sherman nebo Fred Perry. Tuhle módu mají rádi a snadno tak odhalíte hooligana, skinheada, ale i neofašistu.
Hooligan – česky chuligán – je vlastně jenom normální fotbalový fanoušek, který bojuje za tým svého srdce. Mezi jeho záliby patří fotbalová atmosféra (dýmovnice, transparenty), ale i netradiční sportovní disciplína, kterou je masová rvačka. Sám P. říká, že to bere jako adrenalinovou činnost. Bitka ale není jako bitka. Tohle je skoro rituál! Chuligáni nejsou lidi, který zmlátí každého, kdo blbě čumí, ale lidi, které rvačky baví. Tady se P. poprvé zmínil o férovosti. To, že chuligány bitky baví, neznamená, že si vás v autobuse vytáhnou ven, namlátí vám kokos, uleví si a jedou dál. Chuligán bije chuligána a naopak – to je fér. Kdo s tím nemá nic společného, toho si při rvačkách nevšímají a nemají nejmenší zájem o to mu ublížit – když si o to vyloženě neříkáte a neprudíte. Tenhle rituál funguje tak, že chuligáni dvou fotbalových klubů si telefonicky domluví místo, čas, počet lidí na každé straně a pravidla.
Místo se volí tak, aby tam bylo co nejmíň civilistů, aut, zkrátka nejlépe – aby byli sami. Chtějí si jenom namlátit huby, nikoho cizího nezranit, nic nezničit a tak.
Čas je detail. Nerozhoduje, jestli je den nebo noc.
Bohemians supportersPočet lidí na každé straně záleží na velikosti akce, při jejíž příležitosti se mlátí. Když je derby mezi Spartou a Slávií, může jich být i 100 a víc na každé straně. Průměr na bitku je ale tak 30 lidí v obou táborech a takováto bitka může trvat několik minut, ale i třeba jenom 30 vteřin. I za takhle krátkou dobu dá jeden tábor tomu druhému tolik na hubu, že zápas chuligánů končí. Pravidla rvačky určují chuligáni, kteří bitky domlouvají po telefonu. V posledních letech je ale populární rvát se jenom rukama a nohama, než mít v kapsách boxery, nože, klacky apod. Záleží ale na domluvě organizátorů. Taková normální hromadná bitka začíná tak, že se oba tábory rozeběhnou proti sobě a každý chuligán si chytne toho svého „protihráče“. Ti dva se mlátí do té doby, dokud jeden z nich nezařve, že má dost. Další způsob, jak bitka končí, je ten, že se oba tábory mlátí, ale nějak to nemá konec. Za chvíli ufuněný a pomlácený chuligáni kolem sebe vidí, že nikdo nemá výrazně vyšší počet svých chuligánů na zemi a tak oba tábory nějak tak přestanou a vyhlásí remízu. Zatleskají si a jedou zpátky do hospody nebo do nemocnice.
Chuligáni jsou ale většinou féroví chlapi a mezi sebou se většinou chovají s úctou. Ať už se jedná o obávané brněnské, ostravské nebo i o ty nejpočetnější – sparťanské Hooligany, někdy si dokonce mezi sebou i pomáhají. Bohemácký chuligán P. mi vyprávěl, že ho po jedné bitce v Ostravě zatkli policajti a když ho ve 3 h ráno pustili z výslechu, před budovou policie stálo sedm ostravských chuligánů. Ne proto, aby ho dokopali. Naopak. Pozvali ho do hospody, kde mu zaplatili pár panáků, a pak ho odvezli na nádraží a počkali s ním na vlak do Prahy.
Když mi tohle řekl, vyvalil jsem oči a s úžasem jsem poslouchal, jak si na jedné straně lámou nosy, rozbíjí hlavy, vyrážejí zuby, ale pak se vzájemně zachovají jako jedna rodina (aspoň většina z nich) a někdy si i pomůžou. Berou rvačky prostě jako sport, ne jako nenávist jednoho k druhému.
Ačkoli jedna vlaštovka jaro nedělá, když jsem odcházel ze schůzky s P., měl jsem velice příjemný pocit a byl jsem velmi mile překvapen tím, jak o chuligánech mluvil.
Nejsem trotl, vím, že ne všichni jsou takoví, jak o nich P. mluvil, ale rozhodně nejsou takoví, jak o nich mluví a píší média. Záběry z televizí – to jsou extrémy. Fotbalový chuligán může být i fajn chlap nebo fajn kluk, se kterým si popovídáte o všem, co vás napadne. Nemachruje, nekřičí, nikoho si nevšímá. Jen svých přátel u stolu.
Z hospody, kde jsem si s P. povídal, jsem odcházel s jemným úsměvem na rtech, protože jsem skutečně nečekal, že chuligán může být tak bezva chlap. Představoval jsem si ho tak, jak je vídám v televizi, ale ne jako chlapa, se kterým po prvním setkání půjdu hned zítra zase na pivo…
J.K
napsal/a: Gaas 22:13 Link
Komentáře
vodar 21.05.2008 16:03:51
mas pravdu ne vsichni sou takovy,ale co znam ja tak sou presne takovy jak pises ty v poho typci.
