j.K
15.Květen 2008Rusko je nová frontová linie ve světě fotbalového chuligánství. Ruští hooligans nejsou na scéně dlouho, ale chtějí vládnout Evropě. Takže si nestěžujte, že jsme vás nevarovali.
Moskvě vládnou fandové CSKA a Spartaku. „Je mi jedno, kolik toho schytám, prostě se rozběhnu a rozdávám rány na všechny strany,“ říká nadšeně jeden z moskevských fandů, který se právě chystá na cestu do Petrohradu. Tvrdé jádro kotle místního Zenitu se chce také stát nejdrsnějším klanem v zemi. Střet znepřátelených táborů už je domluven po internetu. Stejné počty na obou stranách. „Bude to fér,“ dodává.
Osmimilionová Moskva je městem, kde sídlí nejvíce milionářů v Evropě. Proti tomu je zde mnoho lidí žijících v nuzných podmínkách. Za vlády komunistického režimu si bylo vedení strany vědomo, že malý exces mezi fotbalovými diváky by se mohl rychle změnit v protivládní demonstraci. Na stadionech panovala přísná pravidla. Dnes je tomu jinak. Fanoušci už se mohou svobodně projevit. Sergej Miťakov, legendární postava ultras Spartaku, vzpomíná: „Skandování bývalo v ochozech na povel, k tomu určené osoby začaly vyvolávat Spartak, do toho, a my se museli přidat. Cestování uvnitř Sovětského svazu bylo omezené, a tak jsme se prakticky nesetkávali s ostatními fanoušky. To nám však nezabránilo uspořádat první historický výjezd se Spartakem v červnu 1977. Namluvili jsme úřadům, že jedeme na svatbu. Zamluvili autobus a vyrazili poprvé na zápas ven. Taky jsme vytvořili první vytleskávání pro Spartak, které se dodnes používá.“
Vyhraj, nebo zemři
Nejstarším klanem jsou Gladiátoři, kteří mají ve znaku Spartak a vznikli v roce 1996. Poprvé udeřili při výjezdu na utkání proti FK Saturn. Proti policii, která vtrhla do ochozu, je vedl Vasilij „Zabiják“. Vasiliji je 27 let a chuligánem je 12 roků. „Ze začátku devadesátých let byli naším vzorem Angličani. Teď už žádný vzory nepotřebujeme. Jdeme až na hranu. Můj kámoš strávil po bitce v roce 2004 několik dní v kómatu. Naše heslo je stejné jako římských gladiátorů. Vyhraj, nebo zemři.“
Před revolucí dominoval lize Spartak. V posledních letech se ho o primát snaží připravit CSKA. Rivalita se přenesla i do ochozů. Během derby v roce 2001 došlo k masivním potyčkám mezi příznivci obou týmů. První konflikt se však udál už o rok dříve při utkání spřízněných hokejových týmů. Ultras CSKA tehdy vtrhli do sektoru Spartaku. CSKA byl dříve armádní klub, za který hráli vojáci ve službě, dnes za ně válčí hooligans. Při pohárovém utkání ročníku 2003 proti družstvu Jelec z druhé ligy došlo k významnému konfliktu. Poté, co Jelec vsítil branku, začali střílet fanoušci ze sektoru hostů světlice na trávník. Utkání bylo přerušeno a k potlačení agresivních fandů musela být povolána armáda a vodní děla.
„Činnost v klanu je pro mě cvičením mysli,“ říká jeden z vůdců nejdrsnějšího klanu, „Jaroslavka“ Cashpoint. „Než se vrhnu do boje, musím překonat strach. Dělám to už od patnácti let. Chuligánství je pro mě sport a životní styl. Pečlivě trénuju. Box ti přijde vhod, když začnou mluvit pěsti. Nohy pomáhají držet ostatní na distanc. Myslím, že mám pořádnou ránu.“ Ultras CSKA se často rozdělí na dvě skupiny a v rámci tréninku jdou proti sobě natvrdo. Světlana je členkou ženské party. „Velký kluby, jako jsou CSKA a Spartak, mají i dívčí party. CSKA kolem dvaceti holek, který dokážou dát pořádnou pecku a hájí naše klubové barvy. Domlouvají si bitky stejně jako my,“ vysvětluje Cashpoint. „Dostala jsem mockrát. Většinou je to pěkně na pěsti. Mám ráda ten adrenalin,“ říká Světlana.
Je to tradice
Při oslavě starého lidového svátku Maslenica se vydávali mladí muži z různých vesnic na vzájemné pěstní potyčky. Dnešní hooligans mají za to, že ctí starou tradici. V Rusku existují pravidla, která ultras dodržují. Předem jsou domluvena místa bojů i počet rváčů a nikdo nesmí používat zbraně. Nejslavnější souboj mezi fandy Zenitu a Spartaku proběhl v roce 2005 na jednom petrohradském parkovišti. Současné Rusko je zemí velkých sociálních nerovností. Ironií je, že zrovna fotbaloví chuligáni založili společné potyčky na fair play a vzájemném respektu.
Být fanouškem není zdravé
Anglie darovala světu mnoho skvělých věci. Fotbalové chuligánství však nepatří k těm exportním komoditám, na které by mohla být zrovna pyšná. V minulých letech se stalo takovým problémem, že ho musela řešit vláda. Jedni z nejtvrdších hooligans se scházejí v hospodě v jihovýchodním Londýně nedaleko stadionu Millwallu. Jejich hymna říká vše: „Nikdo nás nemá rád, ale nám je to fuk.“ Podle historických statistik patří fanoušci místního FC k nejtrestanějším. V roce 2002 prohrál tým klíčový zápas o postup. Do ulic vtrhla tisícovka rozvášněných ultras. V následných potyčkách bylo zraněno asi 100 policistů. K notorickým postavám z nejdivočejšího období chuligánů patří Ginger Bob.
„Měl jsem rozbitou lebku, zlomený nos, ruku, klíční kost, čtyři žebra a vnitřní krvácení, přišel jsem o dvanáct zubů, a přesto jsem vždycky vstal,“ vzpomíná, „být fanouškem Milwallu není zrovna zdravý. Pokud jste sem dřív zabloudili a někdo pojal podezření, že nejste fanda, mohlo to s vámi dopadnout všelijak. Nebývá tu bezpečno.“ Klan F Troop si získal takovou reputaci, že o něm už v roce 1976 natočila stanice BBC dokument. Když v roce 1985 prohrál Millwall v poháru, vtrhli hooligans na trávník a obklíčení policisti museli být evakuováni ze středového kruhu. Poté, co běsnící fanoušci vytrhali na 700 sedaček a zdemolovali stadion, vydali se na destruktivní pochod městem. Tato událost se stala přelomem v dějinách fotbalového chuligánství. Politici pochopili, že věci zašly příliš daleko a něco se musí změnit.
Moje rodina
Bob vysvětluje, co ho mezi chuligány přivedlo: „Na fotbal jsem chodil od čtyř let a od jedenácti do kotle. Fotbal se pro mě stal náboženstvím a kluci z kotle rodinou. Dneska už dávno neřádím, ale s těmi lidmi mě i po 35 letech pojí silné pouto.“ Robin Manser, expert na fotbalové chuligánství, k tomu dodává: „Mladé kluky vede do part potřeba sounáležitosti. Získáváte novou rodinu. Bavíte se stejnými věcmi a pláčete taky nad stejnými. Ostatní jsou pro vás jako bratři ve zbrani. Věříte ve stejnou věc.“ Další z odborníků na násilí na stadionech, dr. Peter Marsh, doporučuje nazírat na fotbalové chuligány jako na „kmeny“: „Stejně jako v minulosti čítají tyto skupiny kolem sto až sto padesáti členů a mají podobnou hierarchii.
Fotbalové chuligánství se mimořádně rozmohlo po roce 1960. Z policejních záznamů vyplývá, že během prvních pěti let této dekády se počet trestných násilných činů zdvojnásobil. Objevil se nový trend. Chuligáni se začali sdružovat podle klubů. Přesuňme se do východního Londýna. Domov tu má West Ham United. Jeho chuligáni vytvořili v osmdesátých letech klan I.C.F. (Inter City Firm). Jedním z jeho vůdců byl mohutný černošský mladík Cass Pennant. „Koukněte na ty fotky z bitky s Millwallem. Všechny ty tváře vyjadřují čistou nenávist,“ říká, když ukazuje fotky ze svého archivu. „Ten název nezněl zrovna zlověstně, ale jak jsme si získali reputaci, tak stačilo začít skandovat „ajsíef“ a hned bylo na ulici prázdno.“ Konzervativní vládě Margaret Thatcherové I.C.F. velkou radost nedělali, je však ironií, že si vzali něco z jejích zásad za své. Kulturolog Garry Bushell vysvětluje: „V té době se začalo všechno víc organizovat, a tak vznikla i chuligánská firma s takřka vojenskými pravidly - I.C.F.“ Marsh k tomu dodává: „Dřív to byly tlupy, bandy, gangy a teď se objevila firma, jejíž členové organizovaně cestovali vlakem na zápasy. Členové I.C.F. dokonce zašli tak daleko, že si nechali vytisknout vizitky, aby ostatní klany přesně věděly, od koho dostaly nařezáno.
Děsivej řev
Grant Flemming je dnes válečným fotografem na volné noze. Dříve však objížděl Evropu s britskými fotbalovými gangstery. „Ve zlaté éře to často na výjezdech vypadalo jako ve válce. Hlavně to bylo dobrodružství. Vyjeli jsme ve velkých bandách do světa a často byl fotbal jen záminka,“ říká Grant. Angličtí fans nadělali problémy na ME v Itálii 1980. Thatcherová označila jejich chování za ostudu Anglie. Návštěva britských chuligánů v Oslu a Basileji v roce 1981 vytvořila děsivý vzorec, podle kterého se další léta výtržníci řídili. „Tehdy se to nějak vymklo kontrole,“ vzpomíná Grant, „několik potížistů vneslo mezi hooligans prvky rasismu a pravicového extremismu.
Došlo to tak daleko, že většina lidí, která dřív jezdila ven, už neměla chuť a přidali se úplně jiní.“ Ne všude tomu bylo tak. V Birminghamu vznikla slavná „firma“ Zulu Warriors. Jejími členy byli a stále jsou muži všech ras. Bojový pokřik a jméno bylo převzato od afrických bojovníků. „Ten řev je fakt děsivej,“ tvrdí prominentní člen kotle Pan C. Další člen, David George, dodává: „Proti ostatním máme výhodu. Když se vám postaví parta týpků, z nichž polovina jsou černí a polovina bílí, tak máte v hlavě maglajz! Bitva je výjimečnej pocit. Proti tobě se žene 200 chlapů, ale ty se ani nepohneš, čekáš, děláš si místo, třeseš se vzrušením, a jakmile zazní povel, tak začneš řvát a vyrazíš proti nim.“
Rudá armáda
Své hooligans mají pochopitelně i dva nejslavnější kluby v zemi - Manchester United a FC Liverpool. V sedmdesátých a osmdesátých letech dominoval na hřištích Liverpool. Podle jejich fans však nedosáhl zaslouženého ocenění. V současné době patří chuligáni z Manchesteru k nejtrestanějším v zemi. V sezoně 2004-2005 jich bylo zatčeno 160. Dvakrát více než u ostatních klubů. Colin Blaney patřil k aktivním rváčům „Rudé armády“ Manchesteru. „Zúčastnil jsem se tolika bitek, že si je ani nepamatuju. Na stadionu a v okolí jsme měli vytypovaná místa, kterým jsme říkali pasti. Nahnali jsme tam soupeřovy fanoušky a začali je řezat. Většinou jsme je tam masili 10 až 15 minut. A asi víte, že tři minuty v boxu můžou být zatraceně dlouhý,“ říká Colin. Jestliže měli Manchesterští pověst nejtvrdších bijců na ostrovech, na kontinentu kralovali Liverpoolští. Při každé příležitosti vyráželi ultras Liverpoolu do evropských měst, která brali útokem.
V roce 1985 přispělo jejich chování k tragédii při finále Poháru mistrů proti Juventusu Turín na zastaralém bruselském Heysel stadionu. Devětatřicet lidí zemřelo poté, co skupina liverpoolských chuligánů vtrhla do sektoru italských fanoušků a jedna ze zdí se zhroutila. Britské kluby byly na pět let vyloučeny z evropských pohárů. Zákaz se však nevztahoval na národní tým, a tak mnoho chuligánů zaměřilo své síly na mezinárodní utkání. Mistrovství Evropy v Německu 1988 bylo svědkem jejich nejhoršího řádění. Gary Clarke byl jedním z nejdrsnějších chuligánů.
Za své činy dostal desetiletý zákaz vycestovat a chodit na fotbal. „Němečtí chuligáni byli v té době respektovaným soupeřem. ME v Německu byl splněný sen každého chuligána,“ popisuje Gary. Den před utkáním Anglie-Nizozemsko se do Düsseldorfu sjely tlupy chuligánů z Holandska, Anglie a domácího Německa. V okolí hlavního nádraží došlo v ulicích k mnoha potyčkám. Město bylo 24 hodin v obležení a pořádek se podařilo 2500 policistům nastolit až po několika hodinách rvaček. O rok později to však byla policie, která nezvládla davy fanoušků Liverpoolu na stadionu v Hillsboroughu. Především kvůli ní přišlo o život 96 lidí. Do některých sektorů vpustila více lidí, a když došlo k tlačenici, nedovolila lidem zachránit se útěkem na trávník. Tragédie odstartovala nejzásadnější změnu na anglických stadionech. Sektory k stání zmizely. Do fotbalu začaly investovat obrovské částky bohaté televize. Chuligánství se do nového obrazu fotbalu nehodilo. Na stadiony byly instalovány kamerové systémy, potížistům byl zakázán vstup na stadiony. „Už dávno nejsem výtržník, ale pro systém mám stigma chuligána,“ komentuje trpce Gary Clarke.
Ničeho nelituji
Britská policie dovedla boj proti fotbalovému chuligánství k dokonalosti. Stovky těžkooděnců hlídají nádraží a přístupové cesty. Skupiny soupeřících fandů jsou eskortovány na stadiony jinými cestami. V řadách ultras fungují policejní informátoři. V Evropě však nejsou na anglické rowdies ještě všude dokonale připraveni. Před utkáním Anglie-Německo na ME 2000 se do belgického Charleroi sjelo tisíce fandů obou týmů. Původně malou potyčku asi dvaceti fandů přijela na náměstí pacifikovat vodní děla. Brutální zásah radikalizoval jindy klidné fanoušky. To, co se odehrálo v následujících minutách, vešlo do dějin mistrovství jako bitva o Charleroi. Nejdrsnější chuligáni Anglie se dnes nesdružují kolem největších klubů. Kultovní pozici si vydobyl klan chuligánů z Burnley, zvaný Klub sebevrahů.
Jedním z největších bijců je Andy Porter. Mnohokrát se dostal do vězení kvůli fotbalovým výtržnostem a má doživotní zákaz vstupu na všechny stadiony v Anglii. Ničeho však nelituje a sbírá výstřižky z novin o svých kouscích. I když členové Klubu sebevrahů mají zákaz vstupu na stadiony, stále se scházejí. Jeden z členů, Simon, říká: „Kdybyste mi dali na výběr mezi pěknou blondýnou a fotbalovým násilím, tak jdu vždycky na fotbal.“ Burnley je jedno z opuštěných industriálních městeček. Textilky, doly i většina továren už nejsou v provozu. Nezaměstnanost je vysoká. Ideální líheň fotbalových chuligánů. „Jméno jsme vymysleli v době, kdy začali v Libanonu sebevražedné atentáty, asi tak v sedmdesátým třetím,“ vysvětluje Andy. V Británii jsou hooligans momentálně pod kontrolou. Jsou tu však takoví, jako třeba Andyho syn Sam, kteří se s tím nehodlají smířit. „Když mu nevadí, že půjde za katr, tak ať si dělá, co chce,“ říká Andy.
Máme rádi nože
Brána mezi Evropou a Asií, mezi starým a novým, a země jedněch z nejdivočejších fotbalových příznivců v Evropě. To je Turecko. Fenerbahce proti Galatasaray je jedno z nejvýbušnějších derby vůbec. Novinář Oray Egin přibližuje situaci: „Osmdesát procent Turků žije pod hranicí bídy. Zde je semeniště násilí. Turecko má taky starou tradici v nošení nožů. Je to snadno dostupná zbraň, kterou má skoro každý mladík. Prakticky denně se v novinách píše o potyčkách na nože.“ Islám má v Istanbulu velký vliv, ale druhým opravdovým náboženstvím je fotbal. Stadion Galatasaray leží na evropské části a původně je univerzitním týmem, tudíž jeho příznivci patří spíše k vyšším společenským třídám. Fenerbahce se nalézá v asijské části a je lidovým klubem.
Galatasaray býval vždy bohatším klubem a dosáhl i úspěchů v evropských pohárech, špatné investice vedení však přivedly klub k bankrotu. V současnosti disponuje většími prostředky Fenerbahce. Režisér Paul Okan natočil o Fenerbahce dokument: „Pro Turky, kteří mají těžký život, je fotbal vším. Když začne Fenerbahce prohrávat, můžete si být jistí, že se dříve nebo později někde vyskytnou výtržnosti jejich chuligánů. Bitky ultras tu nejsou organizované.“
Nejostřejší ultras Fenerbahce si říkají „Kill For You“ (pro tebe zabijeme). V Evropě se proslavili ohňovými choreografiemi a světlicemi. Jeden z tvrdého jádra, Selahattim, popisuje, jak rivalita na čas přesahuje i přátelství: „Na stadionu jsem v sektoru hostů uviděl několik svých kamarádů z univerzity. V tu chvíli je však nenávist ke Galatasaray silnější než přátelství. Odpálil jsem světlici přímo na ně. Klidně jsem mohl někoho z nich popálit nebo mu vystřelit oko. V tu chvíli mám zatemněný mozek.“ Další prominentní chuligán, Volkan, chodí v civilu v obleku a pečlivě upravený, ale když je večer zápas, jde civilizovanost stranou: „Od večera do rána můžete bojovat s Galatasaray i s policajty. Nonstop akce. Často jsou zranění, někdy i mrtví. Když vyrazíte na zápas ven, policie se s vámi nemaže. Na pepřové spreje už jsme snad imunní.“ Házení kamenů je v tureckých ochozech oblíbená kratochvíle. „Když jsme hráli s Trabzonsporem, koupil jsem to do hlavy,“ vzpomíná Selahattim. „Bylo tolik zraněných, že když jsem přišel na ambulanci na řadu kvůli šití, říká doktor, je mi líto, ale došla mi nit i jehly. Ale měl jsem hlavu rozseknutou, takže mi tam nakonec dal provizorně dva stehy a já šel zase koukat na fotbal.“
Respekt!
Vydat se do Istanbulu se svým klubem znamená nebezpečí. V roce 1993 bylo před utkáním Galatasaray-Manchester United zatčeno a vyhoštěno 170 britských fandů. Emoce vzplály poté, co Eric Cantona udeřil na hřišti soupeře. K nejhoršímu střetu došlo v roce 2000, když k pohárovému utkání s Galatasaray přijel Leeds United. Dva fandové Leedsu byli zabiti před restaurací McDonald's. Ani jeden z nich nepatřil k chuligánům. Železnými tyčemi a noži je napadli místní ultras. Po incidentu padla kritika na hlavy turecké policie, že špatně spolupracovala s anglickými specialisty a nedokázala zabránit konfliktům.
K odvetě došlo při finálovém utkání, ve kterém se v Kodani Galatasaray utkali s Arsenalem. Výsledkem pouličních bitek byli čtyři pobodaní. Ultras Galatsaray si říkají Ultraslan. Klan je tak populární, že prodává víc oblečení se svými motivy než oficiální fanshopy. V roce 2003 se klub dostal do finančních problémů. Stejně jako fanoušci Bohemians uspořádali členové Ultraslanu sbírku a výnos 4,5 milionu eur zachránil tým před bankrotem. Fotbalové násilí se však neomezuje jen na hlavní město. V letovisku Izmir působí dva velké gangy.
Jeden se hlásí ke klubu Karsiyaka a druhý Göztepe. Klan z Göztepe si říká Yali. Yali má takovou reputaci, že jejich výjezdy doprovází skoro stejný počet policistů, jako je chuligánů v autobusech. Po prohraném utkání se kotli přichází omluvit sám šéf klubu. Gang Karsiyaky si říká Cari. Členové Cari a Yali k sobě necítí nic jiného než čistou nenávist. Při posledním konfliktu byl jeden muž ubodán a dalších patnáct vážně zraněno. Člen Cari Yetkin vysvětluje: „Většinou se opiješ, vezmeš si kudlu, a když uvidíš někoho ve žlutočerveném, tak zaútočíš. Náš boss má takovou moc, že po vyhraném utkání nám může přivést tým na děkovačku. Jsou jako velcí vojevůdci.“
Fotbal je naše krev
Před slavným istanbulským derby panuje v ulicích elektrizující atmosféra. Už před branami pocítíte obrovskou sílu davu. Chorály vám proniknou až do morku kostí. Bezpečnostní opatření při vstupu jsou mimořádně přísná. Do ochozů si nesmíte vzít dokonce ani klíče. Turci by je neváhali vrhnout na své soupeře. Sektor pro hosty je na stadionu Fenerbahce obehnán hustou sítí. Ihned po výkopu se strhne na tribuně davové šílenství a zdá se, že se stadion otřásá v základech. A když brzy po začátku vsítí domácí gól, dostanou fanoušci Fenerbahce amok. Pokaždé jakmile se dostanou hráči Galatasaray k míči, spustí domací fans ohlušující pískot. Rowdies hostů odpovídají vytrháváním sedaček.
Chvíli poté, co domácí zvýší na 2:0, se nad hlavami davu vznáší jeden z fanoušků jako při rockových koncertech a ruce v kotli ho unášejí někam do dáli. Poločasovou přestávku využívají fandové Galatasaray ke rvačce s policií. Začala druhá půle a domácí ultras nemohou na své rivaly, a tak alespoň zasypávají brankáře Galatasaray mincemi a klíči. Do malého vápna přiletí i dýmovnice, a dokonce mobil. Hostujícímu týmu se podaří snížit, ale to je vše. Po závěrečném hvizdu se domácí chuligáni ženou do sektoru hostů, ale policii se je podaří vytlačit. Ultras z Kill For You pak ještě dlouhé minuty po skončení zpívají oslavné chorály a posměšné písničky na adresu Galatasaray. Fotbalové gangy jsou armády a jejich pěšáci udělají pro své vůdce cokoli. Fotbal je jejich krví.
Známá firma Danny
Danny Dyer
Danny Dyer ztvárnil roli Tommyho Johnsona ve filmu Football Factory z roku 2004. Film vypráví příběh mladého muže, který se zapletl s fotbalovými chuligány. Ale jak Danny neopomene zdůraznit, „tohle bylo jen ve filmu“. Nyní musí stanout tváří v tvář skutečným „rowdies“, chodit s nimi do kotle a taky si prorazit cestu ke kápům těchto skupinek. Football Hooligans International nyní běží na stanici Discovery.
napsal/a: Gaas 22:25 Link
