Možná to vypadá jako když sem napíšu něco jen když mám problém, ale asi to tak je. Většinou se potřebuju vykecat když mi to všechno přerůstá přes hlavu... Můj život je něco jako z kopce a do kopce a tak pořád dokola... Všechno mě štve a snažím se být jiná než sem, taková jaká bych měla být,ale pořád se mi to nedaří, tak jsem na sebe tvrdá a možná až moc... Možná to někteří lidi vidí,ale nemůžou se mnou nic udělat.

A tohle všechno se dá vyjádřit mojí nejoblíběnější básní od "prokletého básníka" Jeana Arthura Rimbauda a jmenuje se Spáč v úvalu ... Je to skeptická báseň... Jeví se jako nádherná, popis přírody a všeho je tak úžasný a člověka ani nenapadne, jak bude vypadat poslední verš básně

 Spáč v úvalu

Toť díra zeleně, v níž tiše zpívá řeka,
vlévajíc do travin svůj stříbroskvoucí cár,
kam z pyšných pahorků sluneční světlo stéká,
toť úval se sluncem, jež ztrácí zde svůj žár.

Vojáček bez čapky a s nachýlenou šíjí
spí s ústy dokořán v modravé řeřiše
pod mráčkem, z kterého se proudy světla lijí
až na zem do trávy, kde leží na břiše.

Má nohy v kosatcích, spí, usíná sladce
jak děcko v nemoci, když přitulí se k matce .
Přírodo zahřej ho, je velmi chladný rok!

S nehybným chřpím spí za rosy, která studí,
spí s rukou složenou na svojí klidné hrudi
a dvěma ranami má prostřelený bok.

A proto tu báseň tak miluju....