V nouzi poznáš přítele

Přítel,jak prosté slovo a přitom pro někoho znamená tolik.Každý z nás si pod tímto pojmem může představit něco jiného.Já lidi rozděluji do tří skupin:známi,kamarádi a přátele.

Známi jsou lidé,které pozdravím,povíme si par vět a vídáme se výjimečně.Kamarádi,máme si většinou co říct,vídáme se často,ale důvěra k ním je velice malá.No a přátele,tak těch mam velice málo.Jsou to lidé,které vídám pořád,důvěra k ním je velká a hlavně,je to někdo,kdo zná píseň v mém srdci a dokáže mi jí zazpívat vždy,když já sama jsem slova zapomněla.

Dlouho jsem přemýšlela o kom vám napíši.Měla jsem vybraného člověka,jenž pro mě udělal hodně a hlavně mi pomohl v těžkych chvílich.Leč rozhodla jsem se pro osobu,která mi je velice blízká,a která mi pomáhá nejvíc,aniž bych si toho byla vědoma.

Každému z nás se může stát že rano vstane s nic moc naladou.Jdete si po své každodenní praci.Nakrmíte koně,zkontrolujete den stare hříbě,zjístíte,že je na tom podstatně lépe než včera a hned se vám nalada zlepší.Během dne se samozřejmě několikrát rozčílite,neb s některými lidmi se prostě nesnesete.Přijdete domů,vyčerpaní únavou,pohádáte se se svým sourozencem a celý den se stane pro vás hrozným.Nejraději byste zalezli do postele dali si mp3 na uši a jen tak leželi.Ale pak vás napadne,že nechcete být sami.Toužite po společnosti.Po společnosti přítele.A tak se i stane.Strávite spolu kus času,bavíte se,cítíte se dobře.Ale pak najednou přijde ticho.To,jenž vás výzýva k odchodu.Nálada se vám opět zhorší,neb není nic horšiho než to,že si s přitelem najednou nemate co řict.Během té hrozné chvíle si vzpomenete na to,co bylo,jaká byly začatky vašeho přatelství.V tu chvili si přejete radši nebýt.Ale jak pronesl Seneca Lucius Annaeus: Dlouho uvažuj, než někoho učiníš přítelem. Pak-li se pro někoho rozhodneš, přijmi jej celým srdcem. Mluv s ním otevřeně jako sám se sebou.Začnete tedy s tím člověkem mluvit o tom,co vás trápi.O věcech,o kterých mate problém mluvit sami se sebou.Chvíli jsem si myslela,že ta osoba to nebude nějak řešit,že žuji s myšlenkou,že si nemame co řict.Avšak ona mě překvapila.Řekla,že to tak není a začala mi povídat o věcech,které se téhle situace vůbec netýkaly.Chtělo se mi  smát a zároveň plakat radostí.No a tak si povídáte a povídate,řešite věci,o kterých normálně spolu nehovořite a vy najednou pociťujete,že to co jste si před chvíli mysleli,je naprostá blbost..Vždy si se svým přitelem máte co řict,zaleži jen na tom,jak se k tomu postavite.Můj přitel se jako jeden z mála k tomu uměl postavit správně.Je jeden z mála těch,co se mě naučili mít rádi takovou jaká jsem a toho si vážim nejvíc.

Člověk,o němž jsem právě napsala pár řádku,je někdo, o kom již mohu řict,že zná píseń v mém srdci a dokaže mi ji zazpívat,když ja slova zapomenu.Osoba,na kterou se mohu kdykoli obratit,ta,jež jsem dala svou důvěru a ona nezklamala.Jsem ráda,že ji mám,neb nebýt jí,nejspíš jsem jiná než doposud.

Tak to je moje slohovka,včera jsem ji našla v pc,tak mě napadlo,že si ji tady hodím....A každý at si o tom mysli co chce!