Pomaličku se přišoural ke krejčímu a potichu zašeptal:
- Přál bych si, abyste mi ušil krajinu na míru. Tak, aby mi sedla, abych se v ní cítil dobře.
- A z čeho by měla být?
Pán zavřel oči, skromně se usmál a zasnil se:
- Chtěl bych, aby tam byly malé líné kopce, jezírka s čistou, průzračnou vodou, lesíky, louky a na nich koníci a krávy. A taky nezapomeňte na mraky. Když jsem byl malý, vydržel jsem se hodiny dívat na to, jak se navzájem předhánějí. A na chaloupky. S růžemi a záhonky zeleniny. A prosím, jestli je to možné, dejte mi někam do trávy houpací křeslo, už jsem si na něj zvykl.
- Je to všechno?
- Myslím, že ano. Och ne, promiňte, zapomněl jsem ještě na východy a západy slunce. Teď už je to, domnívám se, všechno. Jsem celý netrpělivý, Dlouho jsem svou krajinu postrádal. Kdy si ji tedy budu moci vyzvednout?
- Myslím, že za dva týdny.
- Děkuji mnohokráte, velice se těším. Vyšel ze dveří, jako by omládl. A zamířil do svého panelákového bytu …
Tramtárie,země šitá na míru!