Ten starej kůň co v rohu stál,

když vešel jsi tak nalevo.

Díval se vstříc, každý ho znal,

kůň co Juryn se jmenoval.

Štíhlej grošák s hřívou jak šál,

s hvězdičkou bílou na čele,

smutný oči co dost už znaj

a v kterých není naděje.

Pro mě jsi byl víc než pro jiné,

poprvé jsi mě po louce nes,

ten otisk tvý podkovy v hlíně

nezmizí pro mě na žádný z cest.

Já taky vím že musíš jít,

však až tě stájí povedou

až váhavý krok bude znít

mý oči dívat se nesvedou.