Stála na kraji mostu, jen se tak dívala dolů. Plakat už nemohla, neměla slzy! Měla jen tu hroznou beznaděj a jediné východisko. Smrt, jedině smrt jí mohla pomoci od té hrozné duševní bolesti, kterou cítila. Navíc se cítila tak strašně sama, cítila se ušpiněná od tohohle světa, od těchto lidí. Koukala z toho mostu smutně na zem a chtělo se jí křičet: "Neplivejte na zem, plivejte na sebe... stejně za nic nestojíte!" Neudělala to. Nemohla ze sebe vydat jedinou hlásku. Stála tam jako němá socha. Byla rozhodnutá, že skočí! Musela to udělat, nechtěla tu být.... Tak už jí zbýval jen jeden jediný nádech, pak výdech a krok do prázdna..... měla pocit, že umí létat, její dlouhé černé šaty vlály kolem jejího těla, její krásné, husté, dlouhé, černé vlasy poletovaly za ní. Neměla strach, byla šťastná... byla šťastná z toho, kam směřuje... byla ráda za smrt a odchod z tohoto světa......