a stejně sme lezli.........

Meďa, naš vedouci v horolezeckem, nebo spiš stěnolezeckem kroužku v Rožnově, psal, že pry jesi nechcem jet na skaly, no a pač sme neměli co dělat, tak sme aji s bratrancem, Terkou - moi spolužačkou a Alešem - přitelem moi kamaradky a maminkou řidičkou vyjeli na Potštát, což je kousek za Hranicema. Skála upe luxusni, Meďa nam natahl lano na ty lehči cesty, začali sme tušim čtyřkou, pětkou, upe pohodka, svitilo sluničko, tak sme se dycky nahoře vyhřali, pač dole je to ve stinku. S Meďou byla sranda jak cyip aji maminka mu odpustila, jak přišerně řidi. Dostala sem přednašku, jak si naše generace nevaži přirody, že toho co neni na baterky si nevažime, protože sem se držela jednou rukou a nohou sem stala v jedine puklině v širokodaleko rovne stěně a zrovna v te pukline "rostl" ňaky plevel, kery sem samozřejmě zašlapla, no dyž sem si se zachvatem smichu konečne sedla nahoru vedle něho (kratke lano-jistil mě shora) vylitl na mě ňaky turbosršeň a pry že padej dolu sediš jim u vchodu do hnizda, no to byl zažitek. Nam s Terezkou stačily ty štverky cesty, zkoušely sme začatky, hodně technicke a na hlavu, přičemž se mi podařilo i omdlit, skřipla sem si vazy v koleně a už mě spouštěli, kluci machrovali, navzajem se hecovali, lezli si vedle, ani nvm kolik to bylo. No pak sme si opekli kabanos ala buřty, což normalně nemusim, ale hlad je sviňa a světlem v zapalovači našli posledni věci a trada domu, usla sem okamžitě a Lukyn tež.

Komentáře

« Domů | Přidej komentář